„Šoust!“vypouští nevinně z pusinky maličká sedíce na gauči a následně to samé hlasitě vykřikuje znovu. Koukám na ní a nechápu, co se jí zrovna honí v její zrzavé hlavičce. Prohlížím si jí, v ruce má misku a v ní tousty se sýrem, a já začínám chápat, že se jen chtěla pochlubit plnou miskou. Když jí následně kousek toustu odpadne na zem, doprovodí to svým stále oblíbenějším „jižiši“, za což jednoznačně mohu já, protože jeho (i jeho) jméno beru nadarmo dost často. Přijde mi to lepší než jiné, dříve u nás doma frekventovanější výrazy. Ale na druhou stranu případné budoucí otázky na význam slova popisujícího exkrement či lidové označení zadnice by se možná daly jednodušeji vysvětlit, než otázky po významu boha.
Tohle začínající opakování a vzrůstající vnímání maličké začíná být celkem prekérka. A to jsme se ještě nedostali k mnou tolik obávané otázce „A proč?“. Jestliže už dnes uvažuji o návštěvě terapeuta, pak především proto, že na tuhle tisíckrát opakovanou otázku nevím, jestli budu mít nervy. Už dnes je mám dosti pochroumané.
To, že ale vždycky může být hůř a těžké časy většinou teprve přijdou, je mi od pátku jasné díky kamarádce popisující nám s Luckou návštěvu supermarketu se svým čtyřletým synem. Jeho hlasitý komentář při procházení okolo regálu s plyšovými zvířátky v původním znění „Plyšák píčo“ na chvilku zastavil v onom obchodě čas. Zděšená maminka, která si na slušné výchově svého potomka důsledně zakládá a Baníku nefandí, zmuchlala napůl nedokončený nákupní seznam a bez rozhlížení se okolo sebe zamířila ke kase.
Maličká s námi začíná mluvit, i když slova spojuje kostrbatě, mnohdy legračně a navíc ve špatném významu. Když si někdy lehneme na gauč, ptá se nás „Bříško bolíí?“, protože si pamatuje, jak před pár týdny Lucce nebylo dobře, ležela a já jí vysvětloval, že maminku bolí bříško. Také se ráda chlubí. „Koukej,“ říká mi, když si jde sundávat botičky před koupáním. Někdy, když se jí zasekne sucháč, musí nešťastně poprosit „pomoč“ (ten druhý urologický význam jsem si uvědomil až teď, když jsem to napsal). A je na ní vidět, že z té žádosti o pomoc není nadšená. Asi i proto mi pak, když jí botičky sundám, vždycky řekne „umíím“,abych si jako naivně nemyslel, že by to sama nezvládla, a že jsem jí jako k něčemu snad potřebnej.
K čemu mě nebo Lucku ale vždy potřebuje, je její oblíbený aerobik pro děti. Z YouTubu předcvičuje Hanča Kynychová na videu s názvem „Hanka Kynychová, cvičení s balóny“, což ve mně při pohledu na poskakující Hanču vyvolává nepatřičné asociace ohledně počtu balónů, s kterými předcvičuje. Tohle ale maličká neřeší a cvičí jako o život. Jedna sestava trvá tři minuty, a zatímco ona jede už čtvrté kolo, já jsem se svým přesáhnutým metrákem po prvním kole vyřízenej. „Bolí mě nohy zlatíčko,“ říkám jí a chci se jít na chvíli posadit. Maličká ke mně přijde, pofouká mi na stehno a jede se dál. „Jedna, dvě, tři…“
Inu, teď už opravdu začínáme být doma tři, respektive začínám mít doma skutečně dvě ženské. Nakonec minulý víkend jsme byli kupovat maličké boty na jaro. Tři páry, dva tisíce, půl hodina zkoušení v obchodě, půl hodina módní přehlídky doma. Začínám pomalu zjišťovat trendy letošního léta ve věkové skupině 2 až 3 roky a googlovat, co přesně že se hodí za barvy k zrzavým vláskům, abych nezpůsobil nějaké faux pas.
