Rozhovor

31. 07. 2014 23:59:00
„Když budeš chtít vystřídat, řekni, jo?“ „Dobrý, za hodinu jsme tam. Jsem v pohodě.“ Měli za sebou něco přes 650 kilometrů jízdy a únava na něj přišla ještě před hranicemi s Rakouskem. Po dvou hodinách řízení cítil, jak ho monotónnost dálnice připravuje o koncentraci. Skoro toužil zatočit volantem o více než těch pár stupňů doleva nebo doprava, což by ale na líně se vlnící asfaltové tepně mělo fatální následky. Přesto si odmítal připustit, že by řízení předal svému spolujezdci. Nikdy dřív v té roli před ním nebyl a nechtěl zklamat, i když si vůbec nebyl jist, jestli na tom, aby celou trasu sám odřídil, malicherně nezáleží jenom jemu.

První půl hodinu cesty navíc panovalo mezi řidičem a sedadlem spolujezdce nepříjemné napětí. Viselo mezi nimi mnoho nevyřčeného a jemu se zdálo, jako by si to všechno najednou sedlo do prostoru, kde se nacházela řadící páka. Nejhorší to bylo, když zastavili. Na semaforu, na červené. Nejradši by tu tísnivou hmotu mezi nimi proťal a rozjel se do křižovatky, červená nečervená.

„Jo, včera jsem prolezl cédéčka, co jsme si tehdy spolu vypalovali, a vybral pár alb. Můžu?“ přerušil nakonec nepříjemné mlčení devětapadesátiletý muž sedící vedle něj.

„Jasně, dobrej nápad. Já včera nic nestíhal, Alena s Toníkem se balili a pak jsme skoro nestíhali jejich odlet, takže tady nic nemám. Co jsi vzal?“

„No původně jsem chtěl vzít Floydy, ale to by asi na cestu nebylo úplně to pravý. Takže tu mám Purpely, nějaký Quenny, a jak mi lingvisti říkáme, Ácébleskdécé.“

Trochu křečovitě se tomu starému vtipu zasmál, ale jak si sám pro sebe přiznal, pobavil ho. Především mu ale připomněl staré dobré časy, kdy nic moc jiného než tyhle vtipy, povídání o muzice a filmech a posezení u grilu nemusel řešit.

„Tak začneme Purplama, ne? Ty jsem snad ani z toho cédéčka nikdy neslyšel, jen ze starých kazet od tebe,“ připomněl dobu, kdy staré kazety s pečlivě popsaným seznamem skladeb na zadním obalu obrátily jeho hudební vkus vzhůru nohama, respektive teprve jej začaly formovat.

Za téměř nostalgicky uječeného vokálu začala cesta konečně trochu utíkat.

„Vyprávěl jsem ti, jak mi tohle album za komančů přivezl strejda ještě na vinylu a jak se máma mohla zbláznit, když mi to v pokoji hrálo každej večer, a jak říkala, že mě to na vojně přejde?

„Jo, něco takovýho si pamatuju, ale ne moc dobře, klidně povídej, tati.“

×××××××××××××××××××××

„Tohle je strašná výheň,“ zhodnotil otec aktuální teplotní podmínky ve chvíli, kdy poprvé vstoupili na rozpálenou pláž.

„Jsme v Itálii, takhle tady bude nejspíš celej víkend. A taky ještě celej červenec i srpen,“ ušklíbl se ironicky a v ten samý okamžik ho ten sarkasmus zamrzel. Proto ho sem přece nebral, poprvé k moři, i když jen na víkend. Vypadat povýšeně bylo to poslední, co zrovna chtěl.

Šli vedle sebe mlčky po vařícím písku a mezi myšlenkami o velkoměstské aroganci jakožto cestě k úspěchu si uvědomil, jak je rád za žabky, které si na poslední chvíli ráno před odjezdem zabalil. „Zase ty jeho rady a odškrtávání si z dva týdny připravovaného seznamu, aby na něco nezapomněl,“ blesklo mu to ráno hlavou, když otec volal, aby si hlavně zabalil opalovací krém a pantofle, protože to tam ve sprchách bude určitě hlava na hlavě a plíseň na nohách je sakra nepříjemná záležitost... „Do hajzlu s tím,“ šeptl si pro sebe, vypnul motor a z garáží se vrátil pro žabky ležící v předsíni...

Cestou přes narvanou pláž k jejich slunečníku přemítal o tom, jak se arogantní a povýšenecké chování stalo součástí jeho pracovního života, jeho cesty vzhůru stupidní hierarchií stejně arogantní firmy, ve které se od první výplaty a za ní zakoupené plazmové televize snažil stoupat nahoru co nejrychleji. Dostalo ho to, vtáhlo do sebe a nepustilo ani tehdy, kdy k tomu všemu sám začal pociťovat neutuchající odpor. Nechutenství k celé té nabubřelé korporátní filozofii o shazování druhých, od konkurence přes klienty po vlastní pracovníky a kolegy.

„Stačilo si přece hodit jeho jméno do vyhledávače a během pěti minut zjistit, že ten člověk má za sebou výstup na Kilimandžáro na vlastní pěst, v rozhovoru pro horolezecký server říká, že by chtěl jednou zdolat osmitisícovku a bungee jumping jako způsob adrenalinové zábavy neuznává. Nehledě na to, že na facebooku má volně přístupný profil a fotky z plavání se žraloky nejsou zrovna pozváním pro pojišťovací agenty,“ pronesl po čtyřech měsících ve firmě, když zrovna probíhalo oblíbené grilování jednoho kolegy před všemi jeho spolupracovníky, a především podřízenými.

On tehdy patřil mezi ty z „nižších pater“ a onoho nepovedeného klienta, který si dovolil usednout na invalidní vozík po pádu z dvacetimetrové skály, svému tehdy nepřímému nadřízenému dohodil u piva... O dva týdny později se stěhoval do kanceláře, která sice nebyla o patro výš, ale co do výše platu a postavení ve firmě o jedno poschodí poskočil. „Trvalo to nějak dlouho,“ pomyslel si ten den, kdy si ráno otevřel email od vedení s instrukcemi, kam si má svá lejstra přestěhovat a kdo z kolegů ho od nynějška bude zdravit s mnohem důvěryhodněji předstíranou úctou...

„Tohle jsou naše lehátka?“ vytrhl ho otec z nepříjemných myšlenek.

„Jo jo, roztáhnu slunečník, namažu se a dem plavat. Hlavně dávej pozor, ať si nelokneš. Na chlór si zvyklej, ale kam se hrabe naše bazénová chemie na sůl.“

Usmál se a okamžitě znovu posmutněl nad vlastním sarkastickým tónem, se kterým otce poučil o slanosti mořské vody.

„Radši bych se chvíli natáhnul, ta rozvrzaná postel na pokoji a před tím ta dlouhá cesta... Docela mě bolej záda. Navíc mám rozečtenou knížku o mistrovství světa 1970 ve volejbale. Úžasný čtení. Věděl jsi, že... teda... no, prostě bych si teď spíš četl.“

„Tati, jsi poprvé u moře a budeš si číst o síti a šesti po zadku se poplácajících buzí...“ zarazil sebe i svůj další příval vulgárního sarkasmu. V duchu se profackoval, až si s bolestivou grimasou opravdu sáhl na čelist.

„Promiň, jasně, nejdřív si lehnem, taky se těším, že si v klidu něco přečtu. Vody je tam myslím ještě dost a za hodinu jí ty malý pinďourové v kyblíčcích asi nevynosí,“ pokusil se o omluvu a přitom urazil alespoň nahatá děcka hrající si s kyblíčky a konývkami v místech, kde se pláž neúnavně rvala s výbojným mořem, které se stejnou neúnavností posílalo další a další vlny, aby je rychle stáhlo a poslalo nové.

×××××××××××××××××××××

Seděli spolu na terase, každý na opačné straně stolu. Před nimi se grilovaly klobásy. V půllitrech přivezených z domova měli rozlité pivo z plastové lahve. Když při vybalování věcí viděl, jak táta vyndává z cestovní ledničky pivo v plastu, protočil panenky. Měl k tomuhle „plastovému stylu“ pití piva odpor, i když vlastně přesně nevěděl proč. Nejspíš mu to ale v první řadě připadalo vidlácký, naprosto zbytečný. Snaha ušetři tak asi jednu korunu na litru a půl piva, místo toho, aby se koupily klasické skleněné půllitrové lahve, v horším případě aspoň plechovky. Jenže teď, po celém dni na pláži, plavání v moři a desetikilometrovém podvečerním běhu podél pláže mu najednou byl plast úplně fuk. Pivo chutnalo skvěle, kdyby neviděl obal, ani by nepoznal, že je petky.

Plast neplast, cítil se v tu chvíli skvěle. Zvláštním způsobem smířeně, daleko od své kanceláře, nadřízených, podřízených, všech každodenních starostí. Nejspíš za to mohl i ten závěrečný běh. Miloval ten pocit, kdy po prvních deseti bolestivých minutách překonal onu prvotní přirozenou chuť zastavit, vydýchat se, chvíli se projít, ukončit to pro jeho tělo na první pocit zbytečné trápení. Užíval si, jak najednou začaly jeho nohy po prvních silově uběhnutých stovkách metrů fungovat jakoby automaticky, jak se jejich frekvence náhle sladila s dechem, po kterém nejprve jen těžko lapal a měl pocit, že jeho kouřením namáhané plíce už nikdy nenaskočí. Najednou to vše fungovalo a zdálo se, že už se nemusí nikdy zastavit. Hudba všech možných žánrů, s nábojem vyhovujícím jeho stylu běhu, mu jako soundtrack podkreslovala tu fyzickou námahu uvnitř i okolí, kterým probíhal. A pak, když už přešla euforie ze zautomatizovaného pohybu jeho těla a on cítil, že už naráží na své hranice, za zvuku té pro něj nejvíce motivační písničky to napálil a čekal, jak dlouho ještě vydrží, než ucítí ten bod, kdy je potřeba zastavit a „uznat porážku“. V tu chvíli měl hlavu i tělo plné endorfinů, vše bylo najednou vzdálené, existoval opravdu jen on a jeho tělo. Miloval ten pocit a vždy, když si našel čas (a vůli) tohle absolvovat, pochopil, jak moc mu aktivní sport v jeho životě chybí. „Od teď budu běhat každý den, musím,“ přesvědčoval vždy sám sebe, ale nikdy to nedodržel.

„Tak co, tati, není tohle lepší než ty túry po Šumavě?“ zeptal se otce, který se spokojeným pohledem pozoroval dění na večerní pláži pod nimi.

„Ale jo, má to něco do sebe,“ odvětil otec a vyfoukl z úst dým od doutníku, který si při klidných večerech rád dopřával.

„Měli byste si s mamkou někdy dopřát pořádnou dovolenou u moře, bez těch vašich turistických holí, známek a desítek kilometrů v nohách,“ snažil se ho přesvědčit o svých představách o dovolené, jakoby zapomněl, jak nádherně se ještě do teď cítí po deseti uběhnutých kilometrech. A také na to, jak ho s jeho rodinou po dvou dnech proležených na pláži, večerním uspávání syna a pak ještě hodince čtení v posteli celá dovolená u moře neskutečně sere.

„Vždyť víš, že to tak s mamkou děláme už asi dvacet let a že je to pro nás nejlepší odpočinek. Takhle na dva dny je to tady fajn, ale týden nebo dva? Myslím, že už bychom měli prochozenou půlku Itálie a to v tomhle vedru nebude asi nic moc. A zrovna Šumava je tak nádherná, pořád jsme ještě na spoustě míst nebyli,“ odpověděl po svém otec a zrovna se chystal vzpomínat na Kvildu a tajuplná rašeliniště, jenže to už raději jeho syn začal podávat klobásy a dolévat pivo z petky.

Jedli, pili, a jen čas od času se jeden druhého zeptali, jak se daří příbuzným a společně se zasmáli pár rodinným historkám, které si už tolikrát vyprávěli.

„Ne, díky, ještě mám,“ odmítl otec dolití svého půllitru a navázal otázkou, která jako jedna z mnoha visela ve vzduchu: „Proč jsi vlastně vybral Itálii?“ Ta otázka měla ale správně znít: „Proč jsi mě, po asi patnácti letech, co jsi odešel z domova za školou a za prací, a vídali jsme se jen na rodinných oslavách, pozval najednou na tenhle víkend ala otec a syn?“

Věděl, že by ta otázka měla přijít, přesto ho to v tu chvíli trochu zaskočilo. „No... však víš... chtěl jsem tě vytáhnout někam, kde jsi ještě nebyl. Někam jinam, než na tu Šumavu... no... a taky jsem myslel, že budeme zase jednou v klidu posedíme, pokecáme...“ odpověděl nakonec i na tušenou otázku, kterou otec nebyl schopen vyslovit, ale byla zřejmá.

No to jo, já jsem moc rád, je to tu úžasný. U moře jsem byl naposledy ještě s našima před revolucí... Jen že jsi nemusel tolik utrácet. Ale samozřejmě děkuju, je to krásný...“ hledal otec jen těžko ta správná slova, aby neurazil. Jenže hned další větou se mu to nechtěně podařilo v plné síle, i když si to ani neuvědomil: „Mohl jsi klidně přijet k nám, i s rodinou, a večer jsme mohli zajít na pivo k Jindřichům.“

Na to neměl, co by řekl. Na pivu spolu nebyli roky, a vlastně pořádně ani nikdy před tím. Ne ve dvou, ne tak, jak se na pivo chodí. Chvíli plkat o kravinách, jak se hrál fotbal, jak zavřeli místostarostu z vedlejšího města, jak konečně zpřístupnili ten čtyři roky opravovaný kus silnice v centru o délce 230 metrů. U toho pít jedno za druhým a postupně začít řešit věci, kvůli kterým se to posezení skutečně koná. Problémy v rodině, v práci, problémy s vlastním životem. Ne, tohle spolu zkusili možná jednou nebo dvakrát, ale běžná věc mezi otcem a synem se z toho nikdy nestala. Ani jeden z nich nezvedl telefon, nezavolal, nezeptal se. Oba si na tenhle status quo zvykli. Oba měli pocit, že tomu druhému to nevadí, že nad tím nepřemýšlí, natož že by ho to trápilo.

Až se najednou ocitli v Itálii, na neobvyklém víkendu, kdy spolu k moři vyrazí otec a syn. Jenže to, proč sem otce vytáhl, se najednou bortilo po pár minutách hovoru. „Jak to kurva může říct? Přijet k nám a jít na pivo do toho pajzlu na náměstí? A i kdyby, tak proč mě teda nepozval? Proč ho táhnu až sem, 700 kilometrů daleko, když pak vykládá takové nesmysly?“ uvažoval podrážděně, v krvi už mnohem více adrenalinu než endorfinů. Místo toho, aby si spolu v jednom zákopu přátelsky popovídali, on se zrovna zakopal na druhé straně země nikoho, nasadil si helmu, vzal do ruky pušku a pozoroval otce skrze střílnu. Mlčeli.

„No nic, bylo toho na mě dneska moc, to sluníčko, moře a tak. Půjdu si lehnout. Zítra si klidně přispi, připravím snídani. Dobrou,“ prohlásil otec přes minové pole na stole mezi nimi, zvedl se a zamířil do útrob malého apartmánu.

Seděl jako opařený a koukal ještě pět minut na klidné moře a les sbalených slunečníků na pláži, které tam jako armáda složená z nehybných vojáků hradní stráže sloužily svou noční směnu před tím, než se písek pod nimi zase zaplaví tisícihlavým davem odpočívajících turistů. „Do prdele,“ hlesl si pro sebe a sáhl po krabičce cigaret, o kterých před hodinou a půl v návalu největší euforie z uběhnutých kilometrů vážně uvažoval, že už je nikdy nevezme do ruky.

×××××××××××××××××××××

Ráno ho probudily zvuky připravující se snídaně. Bylo teprve půl osmé, ale otec měl za sebou už procházku po pláži, nákup pečiva, a právě teď rozklepával nad rozpálenou pánví vajíčka.

Nejdřív přišel ke stolu na terase s ukřivděným výrazem podvedeného klienta kampeličky, když ale začal jíst připravenou snídani a u toho pozoroval zatím prázdnou pláž, která se měla za pár chvil naplnit, na včerejšek pomalu zapomněl. S čistou hlavou se rozhodl, že dnes podobnému fiasku předejde. Šlo se na pláž.

Po dopoledni stráveném ležením na lehátku a čtením razantně odmítl tátův plán, že půjde o něco dřív na pokoj a uvaří k obědu těstoviny. „No tak tati, zítra jedeme zpátky a navíc jsme v Itálii, přece tady nebudeš vařit těstoviny s pestem. Pojď, jdeme si sednout támhle do tý restaurace na kraji pláže a dáme si něco, zvu tě,“ pronesl a v duchu sám sebe pochválil, že tentokrát vynechal jakýkoliv sarkasmus nebo dokonce urážky. „Máš pravdu, jdeme, ale platím já,“ odsouhlasil skoro nadšeně návrh otec.

Po obědě si dali ještě jedno pivo navíc. Řeč kupodivu nestála, jako tomu bylo většinou, když spolu zůstali sami někde na nudné rodinné oslavě. Témata hovoru byla sice vyloženě neutrální, ale i tak to byl posun. Fotbal, volejbal, kolegové v práci, dovolené, děda s babičkou... Oba na první pohled vybírali pouze to, o čem se dalo mluvit s humorem, nebo o čem dopředu věděli, že na to mají dlouhodobě stejný názor. Konverzační cvičení po začátečníky, kdy ani jeden nebyl zrovna rodilý mluvčí.

Po obědě a hodince na lehátku a krátkém plavání vytáhl další trumf, který uložil do rukávu dopoledne, když byl otec v moři. Přihlásil je jako pár do beachvolejbalového turnaje, který byl součástí nějakého animačního programu na vedlejší pláži. „Jdeme, mám pro tebe překvapení,“ prohodil směrem k tátovi, když přišli z moře. „Ne, nic si neber, nic nebudeš potřebovat,“ odvětil na dotazy ohledně oblečení, bot a peněz. Když vstoupili na kurt a otec uviděl na obrovské tabuli před nimi zelenou fixou napsaná jejich jména v dvanáctičlenném pavouku, spatřil konečně v jeho tváři nefalšovanou radost, a snad i trochu vděk. „Teď ještě abych se párkrát trefil přes síť, a ono to půjde, ne že ne,“ pomyslel si a začal se protahovat před prvním kolem proti dvěma postarším Němcům.

Oba naštěstí hráli v klidu a pohodě, i když zároveň jasně dávali mezi výměnami najevo, že jim není tak úplně jedno, jak to nakonec dopadne. Užívali si to, vzájemně se nenervovali, naopak ho táta stále častěji a bez ostychu začal sympaticky povzbuzovat a dodávat mu sebedůvěru. Po téměř pěti hodinách turnaje skončili třetí a výhru v podobě malého balení vychlazených lahví piva pak ve vynikající náladě vypili ještě u kurtu, rozebíraje, jak kdo hrál a co by mohli příště zlepšit.

„Hele nepůjdeme se najíst do toho hotelu o ulici vedle, koukal jsem včera cestou z pláže, že tam mají pěknou restauraci i bar, tak tam můžeme pak posedět a dát si ještě nějaký pivo,“ navrhl náhle otec s nepředstíraným úsměvem a nadšením pro tenhle okamžik.

Trochu se zarazil. Tohle přesně byl další krok v jeho plánu, kterým chtěl tento den a vůbec celý slavný výlet zakončit. Jen teda vyhlídnutý měl jiný podnik, což ovšem hrálo naprosto zanedbatelnou roli.

„Dopijeme a dem,“ zahájil večer prohlášením, kterým se většinou zahajuje, i když v trochu jiném kontextu. Dopili lahváče a vyrazili do restaurace.

Turnaj na pláži a beachvolejbal obecně jim vydržel jako téma ještě skoro hodinu. Už dlouho si o volejbalu nebo jeho plážové odnoži nebavili. Když se po maturitě rozhodl věnovat se místo dobře našlápnuté kariéře volejbalisty vysoké škole, otec to nesl tak těžce, že mu odmítl pomoct i se stěhováním na intr. Do té doby se spolu vlastně o ničem jiném než o volejbale nebavili. A od té chvíle už neměli téma vůbec žádné. On o volejbalu nechtěl nějakou dobu slyšet, aby se pořád neohlížel, otec ho zase pod tíhou té rádoby zrady přestal považovat za někoho, s kým je on schopný se o volejbalu zasvěceně bavit.

Jednu dobu měl za to, že právě jeho rozloučení se s volejbalem bylo důvodem pro to, že s otcem vlastně vůbec nejsou schopni mluvit, i když rozhádaní rozhodně nebyli, prvotní rozčarování za chvíli přešlo. Čím víc o tom ale přemýšlel, byl si téměř jist, že to muselo vzniknout jindy, mnohem a mnohem dřív. A že pro to oba mají předpoklady a místo aby s tím bojovali, raději se vzájemně „zakopávali na svých pozicích“.

Večerní debata o volejbalu byla víc než příjemná. Poprvé po 15 letech. Zároveň si ale uvědomoval, že už je příliš dlouhá a že to není meta, kterou chtěl dnes zdolat, a že vrchol leží výš. Přestával se soustředit na probíhající konverzaci a přemýšlel, kudy se k němu vydat.

„Co v práci, jak se ti daří?“ přerušil jeho spřádání plánů otec otázkou, kterou nečekal, i když jí tak moc chtěl slyšet.

„Ale jo, jde to docela dobře,“ pronesl nepřipraveně, ačkoliv ten moment, kdy spolu takhle budou sedět a začnou se bavit o práci, rodině a skutečných problémech, si představoval strašně dlouho.

„Teda vlastně... no... asi to není úplně tak super, když to tak... když o tom tak přemýšlím,“ přešel z plynulého hovoru do koktání. Vytáhl z kapsy cigarety a poprvé ten den si jednu přiložil k ústům. Potáhl si, ještě jednou, a pak najel na koleje, které si připravoval tolikrát v minulosti.

„Víš, snad každý den si cestou do práce, na schůzku, na jednání, ale i cestou domů za Alenou nebo cestou za váma na návštěvu přehrávám v hlavě rozhovory, které povedu. Nebo lépe řečeno, které bych měl vést. S šéfem, kolegou, naší recepční, Alenou, tebou, mámou... Vedl jsem snad tisíce rozhovorů, které se vlastně odehrály jen v mé hlavě a nikdy se pak neuskutečnily, protože to prostě vždy někdo zkazí tím, že nepoloží tu správnou první otázku, kterou v mé hlavě ty rozhovory začínají,“ rozmluvil se konečně, i když vlastně úplně utekl od původní otázky.

„Chápu. No jo, ale copak se takový rozhovor nedá začít z vlastní iniciativy? Můžeš přece přeskočit první otázku a začít rovnou s odpovědí. Kdo chce poslouchat a mluvit, bude.“

„To je asi pravda. Jenže já to skoro nikdy neudělal. Ten rozhovor jsem si prožil ve svojí hlavě, ale když pak měl přijít v reálu, nic se nekonalo. Ale to je jedno, jen jsem tím chtěl říct, že i tenhle náš rozhovor jsem si přehrával v hlavě už mockrát. Včetně toho, že ti o tom teď říkám, což je vlastně znamení, že se ten rozhovor fakt děje,“ řekl už trochu zamotaně a sám se tomu musel usmát. Otec se také lehce usmál, ale bylo vidět, že je trochu napjatý.

„Tak povídej, co v té práci? Nedaří se?“

„Firmě jo, a ani na svou výplatu si nemůžu stěžovat, i když vždycky to může být lepší. Spíš já se v tom všem hrozně plácám. Dřív mi to, co dělám, nepřišlo nijak divný. Na rozdíl od tebe. Byly za to slušný peníze, postupoval jsem vzhůru, doma všichni spokojený... Jenže postupně mě to začalo všechno srát. Ty drobné i větší lži klientům, podvody všech možných rozsahů, lezení do prdele šéfovi i kolegům, podrazy. A zodpovědnost. Ze začátku jsem jí chtěl, úplně jsem po ní toužil a dělal všechno pro to, abych jí měl. I věci, na který nejsem hrdej. A teď? Mám pod sebou celé jedno oddělení, které vedu a mám zodpovědnost za vše, co dělá. A mě to najednou hrozně vysává, unavuje a ničí. Nejdřív jsem to měl jen občas, jako když jsme měli jet na dovolenou a já tam musel věčně sedět u počítače s telefonem na uchu. Pak to ale začalo narůstat a dneska se najde jen málo dnů, kdy bych jim to nejradši nehodil na hlavu, šel vyzvednout malýho ze školky a jel s ním někam do lesa, k vodě, na chatu. Je teď v takovym tom super věku, kdy je s ním sranda a zároveň už nepotřebuje tolik hlídat. Když byl malej, lítal jsem kolem něj, co to šlo, přebaloval, uspával, koupal. A teď, když bych si to mohl užít, sedím v kanclu a vidím ho, když mám kliku, dva dny v týdnu, spíš ale jen jeden,“ sypal ze sebe věci, které v něm evidentně zahnívaly už příliš dlouho. Otec seděl, pozorně poslouchal a z jeho tváře bylo čitelné, jak se ho to dotýká. Jak si uvědomuje, že jeho syn má problémy, a jak mu to je líto.

„Vidíš, a já jsem si opravdu myslel, že jsi tam spokojenej. Vždyť jsi vždycky něco takovýho chtěl dělat, pořád jsi o tom mluvil. Já jsem tomu teda nikdy moc nerozuměl...“

„No jo, tati, ty ses na to hlavně nikdy pořádně neptal. Ani jsem si nebyl jistej, jestli víš, co dělám. Na druhou stranu i proto jsem se snažil uspět, protože jsem ti chtěl dokázat, že to k něčemu je a že na to mám. No, a pak jsem si vždycky přehrál svůj rozhovor s tebou o tom, jak ti popisuju svůj poslední úspěch. A ty jsi se nezeptal...“ přešel k malé výčitce hozené na druhou stranu stolu.

„To ale nebylo o tom, že by mě to nezajímalo, naopak. Já se spíš bál toho, že tomu, co děláš, nerozumím, a že se mnou se o tom nebudeš chtít ani bavit. Navíc máma o tom pak vždy mluvila doma, to si nemysli, že bych to nevěděl nebo nevnímal. A...“ zadrhl se. „A hlavně jsem na tebe byl hrdej, že jsi v něčem úspěšnej, i když tomu třeba moc nerozumím, a hlavně že se staráš o rodinu. Vážně, jestli na něco jsem pyšnej, tak na tohle... na tebe... ano.

Chvíli na něj zůstal koukat, aniž by byl schopen reagovat. To bylo ono. Tohle to. Posledních několik minut jejich rozhovoru. Poslední věta. Z vnějšku prkotina, z jeho pohledu něco, co si nebyl jist, jestli někdy zažil. Vypadalo to jako banalita, ale pro něj, a vlastně pro oba dva to bylo malé vítězství, které si dobře uvědomovali. Dlouhá cesta mlčení, plků o ničem a vzájemného nepochopení vedla k těmhle pár minutám otevřeného hovoru, vrcholu hory, který společně slezli.

Polkl a sáhl po cigaretě. „Díky tati,“ nezmohl se na nic většího, i když těžko říct, co by to mělo být.

Objednali si další pivo, táta si zapálil doutník a už s mnohem větší lehkostí pokračovali v rozhovoru, tu vážném, tu odlehčeném nějakou rodinnou historkou. Bavili se.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Když naskládali krátce po východu slunce všechny tašky do auta a předali apartmán, ještě chvíli postávali před autem a sledovali pláž a moře. Kouřil poslední cigaretu před cestou. Mlčeli. Ale nebylo v tom nic nepřirozeného, nic křečovitého. Oba si v hlavách zpracovávali ten předešlý večer, vše, co si řekli, věci, o kterých nevěděli, že je tak druhý cítí, nebo vůbec nevěděli, že se dějí.

Odhodil cigaretu a usedli do auta. Nastartoval a chtěl se rozjet, pak se ale ještě na chviličku zarazil a otočil se ke svému spolujezdci:

„Co kdybychom se u Salzburgu vystřídali, dojel bys to?“

„Určitě, já můžu klidě dřív, jen si řekni.“

Autor: Petr Vurbs | čtvrtek 31.7.2014 23:59 | karma článku: 18.80 | přečteno: 1247x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Letní povídka

Danka Štoflová

Jak mi ďábel láskyplně olíznul ruku!

Vdala jsem se za Tammyho, čerokézského indiána, žijícího v New Yorku. Ukázal mi, že život je zvláštní a mnoho věcí nevidím. Jenže já jsem česká holka a vím toho dost. Každý v New Yorku má svého psychoterapeuta, je drahý a k ničemu

27.6.2022 v 13:00 | Karma článku: 46.36 | Přečteno: 10305 | Diskuse

Danka Štoflová

Kulový blesk - aneb Nedám ti svůj hrnec!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně, na úpatí Great Smoky Mountains. Indiáni jsou pověstní svojí mlčenlivostí. Tak přesně ta mi leze děsně na nervy.

23.6.2022 v 10:31 | Karma článku: 46.20 | Přečteno: 5613 | Diskuse

Lucie Hejnalová

Na kole kolem a okolo

Pravidelně jezdím na kole. To v mém případě znamená, že si pravidelně jednou za cca 15 let koupím kolo, doladím výbavu a namlouvám sama sobě, jak budu pořád jezdit a kolo se stane mou nedílnou součástí. Hahaha.

22.6.2022 v 17:15 | Karma článku: 15.09 | Přečteno: 369 | Diskuse

Danka Štoflová

Rozkošná sexy piha, přímo pod zadkem!

Vdala jsem se za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů. Žijeme v Severní Karolíně poblíž indiánské rezervace, snad šťastně. Byla jsem a vždycky budu žárlivá. I když vím, že kolečka osudu zapadla přesně na ta správná místa.

16.6.2022 v 10:53 | Karma článku: 47.11 | Přečteno: 16284 | Diskuse

Danka Štoflová

O dívce jménem Faith

Vdala jsem se za indiána z kmene Čerokí, a žijeme v Severní Karolíně poblíž Národního parku Great Smoky Mountains.Indiáni věří, že osudy lidí a naší planety se odvíjí v cyklech.V cyklech zvláštních a neuvěřitelných, až srdce bolí.

14.6.2022 v 9:20 | Karma článku: 46.18 | Přečteno: 4928 | Diskuse
Počet článků 28 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 856

Je mi 28 let. Vždycky jsem chtěl psát, ale až s narozením dcery jsem našel to správné téma. Na konci dubna 2014 mi vyšla první kniha A život je tu!. Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...