Dát dětství

Není to vždycky taková legrace a nepřetržitý příval pozitivních emocí, jak se nám někdy snaží namluvit „profesionální rodiče“ v magazínech, kde na jedné straně roztomiloučce poradí, jak naučit dítko dělat bobíček na nočníček, a na druhé prodají značkovou mast na opruzenou prdel (pardon, prdelku). Asi nikdo nemáme to „štěstí“, že bychom neustále prožívali naše rodičovství jen pozitivně, nikdy nás nepřepadly chmury (nerad bych plýtval slovem deprese, jak je oblíbeným zvykem) a neměli jsme všeho včetně toho malého prcka (v té chvíli tedy spíš rozmazleného parchanta) plné zuby. Přesto, anebo možná právě proto jsem si v poslední době několikrát bolestně uvědomil, jak strašné je být vylívat si svou zlost, nervy a únavu na tom nejcennějším, co máme. Na našich dětech. 

A děláme to někdy nejspíš úplně všichni. Prostě proto, že život není jen láska a rozkvetlé sady. Někdy přijdeme večer domů z práce unavení, naštvaní, vyčerpaní každodenním staráním se o to, aby rodina měla z čeho žít, jindy se pohádáme s partnerem, kamarádem nebo někým blízkým, někdy se nám nedaří tak, jak bychom si představovali. A pak se stane, že jsme na své děti nepříjemní, zvyšujeme hlas, odbýváme jejich po tisící opakovanou otázku začínající slovem „Proč“ a posíláme je si hrát samotné, i když jsme jim ten den nevěnovali ještě ani 10 minut. Jsme jen lidé a tohle se občas stane.

Někdy mám výčitky, že se maličké dostatečně nevěnujeme. Oba máme spoustu práce, maličká tedy chodí i na celé dny do jeslí. A když máme možnost využít hlídání babiček, rádi si na jednu nebo dvě noci o víkendu oddychneme a v klidu se vyspíme. Na druhou stranu jsem došel k závěru, že tohle asi nebude o kvantitě, nýbrž o kvalitě. Maličká je jednak zatím naprosto spokojená, v Trojské labuti -jesličkách, kam už od svého jednoho roku chodí - se o ní starají perfektně a místní děti už zná („Sofí říká, že su mimino, Sofí je oškivá, dneska su spala vedle Vinýho a Ondáška, Viný měl bebí, Amálka ho škábla.“). A pak se také snažíme, aby čas, který s ní trávíme, i když ho není třeba tolik, jako je jinde zvykem, jsme s ní trávili intenzivně a co možná „nejlépe“, i když tady se asi definice toho pojmu těžko hledá.

Samozřejmě že bych měl svou ideální představu o tom, že s ní budu mnohem více a každý víkend pojedeme na rodinný výlet, ale život není ideální. Když jsem si ale před pár týdny po jednom večeru s maličkou uvědomil, jak vystresovaný jsem s ní ty 4 hodiny byl, jak jsem jí několikrát zcela zbytečně okřikl za blbosti, a že i ona se chovala podle toho, jak jsem se choval já (v jejím podání brek a vztekání se), zařekl jsem se, že tohle jí dělat nesmím. Ano, někdy je potřeba jí okřiknout, a i když se to některým moderním rodičům nebude líbit, někdy dostane i na zadek. Ale chovat se k ní podrážděně proto, že jsem měl špatný den, to bych rád zcela zrušil.         

Dnes jsem na bazénu asi třikrát v různých jeho částech potkal tatínka s dvěma malými dětmi. Starší holčičkou a mladším klukem, tomu mohly být tak čtyři roky. Pokaždé, když jsem je potkal (tu u bazénu, tu v sauně a nakonec u východu ze šaten) na ně tatínek křičel a dával jim najevo, jak ho serou. Jak blbá byla jeho dcera, když se ho při odchodu zeptala, zda si má obléct ponožky. Jak neschopný byl jeho syn, když si neuměl posunout dolů fén na stěně, aby si osušil vlasy. Jak pomalí oba byli a zdržovali ho v tom fofru, který zrovna měl, a tak musel neustále kroutit hlavou, protáčet panenky a popohánět je. A jeden pohlavek malému preventivně také neuškodil…

Jednou odpoledne jsem seděl u nás v Bohnicích v hospodě, s notebookem, pracoval jsem. Vedle u stolu seděl táta se synem, nejspíš prvňáčkem podle úkolů, které spolu zrovna dělali, zatímco táta popíjel pivo. Abyste rozuměli, je mi fuk, že šel dělat s malým úkoly do hospody. Je mi jedno, že si k těm úkolům dal jedno nebo i víc piv. Nejsem ten typ, kterého by tohle pohoršovalo. Párkrát jsem si tam s maličkou také zašel sednout, koupil jí limonádu a dětskou porci řízku, sám jsem vypil dvě piva, dělali jsme blbosti, povídali si. Nejsem tenhle druh moralisty. Tahle hospoda je přes den nezakouřená, nevysedávají tam ztracené existence sprostě nadávající na politiky a fotbalisty, hrající špatně tu hru, které přece všichni tak dobře rozumíme… Co mě ale zcela znechucovalo, bylo chování toho tatínka, který opět synovi v jednom kuse nadával (navíc povětšinou sprostě), neustále nad ním kroutil hlavou (to když špatně udělal oblouček u písmenka) a výchovný pohlavek také nechyběl. Za celou dobu, co tam seděli, k němu nepromluvil vlídně, nebo aspoň normálně. Prcek zase celou dobu neměl jiný než ustrašený výraz ve tváři…

A co mi opravdu a často rve srdce, je pohled z balkónu na plac mezi našimi věžáky, kde si s míčem hraje osamocená Kristýnka. Dopoledne, odpoledne. Když je hezky, i když je zima a poprchává. Ve všední dny, o víkendu i na Den dětí. Někdy jí dělají společnost další děti (většinou s rodiči), ale často je jediná, kdo se na tom plácku bez jakýchkoliv prolézaček, pískoviště nebo nějakého jiného vyžití vyskytuje. Kope si o zeď, kreslí si křídami, vozí kočárek. Sama. Maminka s přítelem mají doma miminko, bydlí v prvním patře s balkónem směrem k tomu plácku. Když je čas na jídlo, Kristýnce hodí klíče, aby se mohla jít najíst, a pak zase šup ven. Nedávno jsem šel kolem, už v podstatě pršelo, a Kristýnka volala nahoru do okna, zda může jít domů, když prší. Psa, kterého sotva udrží na vodítku, venčí několikrát denně také ona…

Naše životy nejsou jednoduché. Někdy není práce, někdy nejsou peníze, někdy se hádáme a někdy rozvádíme. Máme plné zuby ohýbání zad před ostatními jen proto, že jsme na nich my a naše rodina závislí (jakýmkoliv způsobem). Často jsme za sebou zanechali více či méně nesplněných snů. Věci, kterých jsme chtěli dosáhnout, ale víme, že naše šance už jsou pryč a my se s tím (nejspíš) budeme muset smířit. A kvůli tomu všemu někdy zapomínáme, že doma máme to nejhezčí, co jsme mohli od života dostat, i když se nám díky tomu život převrátil naruby. Třeba i tak, jak jsme to úplně nechtěli nebo nečekali. Zapomínáme, že naši synové a naše dcery nemohou za snížení našeho platu, za hrubé jednání našich nadřízených, za podraz, který na nás udělal náš partner. Občas se to stane. Ale zdá se mi, že někteří na to zapomněli zcela a napořád.

Často nás naše vztahy s rodiči poznamenávají, a často to není v dobrém. Co jsem tátou, přemýšlím o tom poměrně často. Zároveň jsem si ale uvědomil, že moje dětství bylo skutečným dětstvím. Nemusel jsem se starat o věci ze světa dospělých, protože naši mě před tím uchránili (až dnes jsem schopen to opravdu ocenit a představit si, jak těžké to kolikrát muselo být). Dali mi pocit bezpečí i lásky. Dali mi DĚTSTVÍ. Není zas tolik důležitějších věcí v životě. Pro děti i pro rodiče. Přiznám se, že mám hrozný strach, jestli to zvládnu. A také je to jeden z největších cílů, které jsem kdy měl. Větší než ty, kterých jsem dosáhl, i ty, které jsem opustil.