Jedeme k moři

Původně jsme na letošní letní dovolenou měli vyrazit na Klínovec, na který jsem se i přes jeho výrazně nevýhodnou geopolitickou polohu – stovky kilometrů od moře - hrozně těšil. Nakonec jsme ale jednou v noci maličkou vytáhli ve dvě hodiny z postele, uvařili jí sunar, naložili do napěchovaného auta a řekli jí, že konečně jedeme k tomu moři, o kterém jsme toho tolik povídali. To vše díky tchánovi, jeho ženě a rodičům, jelikož nás pozvali na rodinnou dovolenou do italského Bibione (konec komerčního poděkování hlavním partnerům naší dovolené, pokračování již bude ryze rodinně nekorektní). Maličké zasvítily oči a probudila se natolik, že usnula až po hodině cesty. Před sebou jsme měli asi desetihodinovou jízdu autem, což je s dvou a půl letou princeznou, která se v tomto věku čím dál častěji mění v nekontrolovatelné zvíře zasažené záchvatem vzteku, samo o sobě slušná anabáze.

Mé přípravy na cestu probíhaly bohužel klasicky, tedy v posledních šesti hodinách před odjezdem. Zatímco Lucka se balila týden dopředu, studovala zodpovědně mapy, pojišťovala nás, vymýšlela aktivity a během dne se často v myšlenkách ztrácela do teplých krajin, já jsem vše systematicky odkládal na hodinu dvanáctou (v tomto případě doslova). A tak jsem pak samozřejmě zapomněl vzít nabíječku na foťák, pantofle, trička, a také koupit basu piv, o které jsem měl představu, že by přivezená s sebou na tento typ dovolené a do krajin, kde pivo stojí běžně 4 eura, neměla chybět (po dvou dnech jsem si dal neskromně za pravdu a vynadal si za své lajdáctví).

Těsně před odjezdem jsem běhal do sklepa pro stínítka do auta, nabíjel přenosné DVD pro malou a také čistil akvárko rybičkám. Ty jsme si, chuděry, pořídili teprve před týdnem od kamaráda. Maličká z nich byla nadšená, ale já jsem (opět) trestuhodně podcenil přípravu. Má představa o amatérské akvaristice byla asi taková, že rybičky si poklidně plavou, vypadají krásně a klidně pro potěchu „akvaristikova“ oka, občas se jim nasype těch barevných lupínků a jednou za čas vymění voda. Když jsem ale slečně prodavačce ve zverimexu popisoval, že máme v dvacetilitrovém akvárku aktuálně asi 30 rybiček, a ta mi vyděšeně oznámila, že na takový objem by jich tam mělo být šest, pochopil jsem, že to tak jednoduché nebude… Před odjezdem už bohužel nebylo moc času na řešení této nepříjemné situace, a tak ani nemohu na závěr tohoto textu napsat, že během psaní povídky nezahynulo žádné zvíře. Snad se ale po návratu shledáme v plném počtu.

Ale zpět k cestě na jih. Maličká po několika otázkách, jestli už jsme u moře, nakonec usnula a já jsem v duchu svého „všechnonaposledníchvíli stylu“ ještě v republice dopsal jeden článek do práce, který bylo nutné odevzdat. Pak už jsme vjeli do Rakouska a já byl konečně „offline“. Ze začátku to byla podivná změna, ale postupně si na to člověk moc rád zvykne. Maličká se vzbudila, a když jsme jí vysvětlili, že u moře stále ještě nejsme, pustila se do připraveného jídla. To bohužel na dalších šest hodin cesty nemohlo vystačit, i když bych se vsadil, že by to klidně zvládla projíst. Na řadu tak přišlo ono přenosné DVD, na kterém jsem jí pustil Broučky. Těch asi deset krátkých pohádek, úžasně loutkově zpracovaných, a také skvěle namluvených Miroslavem Donutilem, jsem já v autě viděl už několikrát, maličká jim však není s to věnovat déle jak deset minut. A tak jsem zatím jediný z rodiny, kdo ví, jaký poklad to sluneční skřítkové ze Slunce přišli na Zem hledat.

A ani tentokrát se ke konci poutníčkova vyprávění maličká ani zdaleka nedopracovala. Přispělo k tomu i to, že několik dnů před odjezdem v autě ukopla stojan na přehrávací zařízení, a tak jsem jí ho musel držet. Po pár minutách vyžadovala, ať jí přehrávač dám, že si ho bude držet sama. Možná k tomu teda přispělo také to, že jsem během Broučků párkrát usnul a DVD spadlo na zem, čímž se úroveň diváckého zážitku dost snížila. Ovšem když jsem jí DVD dal, místo sledování napínavého příběhu si vzala ubrousek a celý přístroj se jala důkladně čistit. Bylo vlastně jedno, jestli hraje nebo ne, zabavila se tím asi na půl hodiny. DVD se lesklo jako nikdy.

Čímž se dostáváme k vůdčí osobnosti našeho zájezdu, tedy ke tchánovi. Ten je totiž vyhlášeným puntičkářem (alespoň v rodině, ale neumím si představit, že by to třeba v práci bylo jinak) a nebojím se říci téměř chorobným „utíračem, leštičem, urovnávačem a uklízečem.“ A to nemyslím nijak zle, nakonec každý jsme nějaký a já zrovna jsem přímo jeho protipólem, což rozhodně není dobrá vizitka a nejsem na to nikterak hrdý. Asi ale něco bude na tom otřepaném sousloví „zlatá střední cesta“… Kupříkladu když jsme u něj na návštěvě, rozkoukávat po jídle nějaký film, zpravodajství nebo cokoliv v televizi, stejně jako začínat nějakou hlubší debatu nemá valného smyslu. Po jídle totiž následuje velký úklid nádobí, jeho narovnání do myčky podle předem přesně stanovené řádu (toto je neověřený fakt, ale to podezření ve mně hlodá), stírání stolu, kuchyňského koutu, vynesení koše, setření podlahy a tak dále. Následně, stejně jako z větší části organizoval přípravu oběda, organizuje a sám vede přípravu kávy a desertu. Následuje určení zasedacího pořádku, několikeré pobídnutí k tomu, co je dobré ještě sníst, no a je tu zase úklid…

Ale jak jsem se k tomu vlastně dostal – zatím si to nechci úplně připustit, ale maličká už od chvíle, kdy mohla vzít do ruky ubrousek a alespoň po čtyřech lézt po podlaze, vykazuje podobné symptomy. Na jednu stranu pořád něco rozlévá a drobí, kde může (to ale prostě vychází z toho, že zatím nezvládá tak dokonale ovládat své tělo), na druhou stranu ale vše chce hned uklízet, utírat, nádobí odnášet… Když ráno vstaneme a na stole je ještě od večera nějaký ten hrneček nebo talíř, hned zahajuje ranní úklid. S drtivou většinou hraček, co má doma, si toho ještě sama moc nenahraje, ovšem několikrát za den si vezme panenku/miminko, posbírá všechny potřebné propriety a deset i více minut jej pečlivě přebaluje, utírá mu zadek, maže ho mastičkou, balí do plíny. Zatím nic jí tak nechytlo. A jakmile vezmu koše, že je jdu vynést do popelnice, už se obouvá a vyráží se mnou, v malé ručičce za sebou táhne pytel odpadků.

Zkrátka, z dosavadního pozorování mám pocit, že tak jako po mně podědila zrzavou kštici a po Lucce krásný kukuč, ob generaci na ní přeskočil tchánův syndrom úklidu a organizace. A společná rodinná dovolená nám nabídla možnost vidět je oba v akci.

Když jsme dorazili na místo, tchán měl již vyřízené v kanceláři naší cestovky všechny dokumenty. Apartmán ale ještě nebyl připraven k převzetí, což tchán okomentoval slovy: „To je tady pořád, já už je znám, tady je to jak u debilů.“ Holt Italové mají na vše dost času a svou laxností mu narušují pečlivě připravený harmonogram. Díky svým zkušenostem měl ale v záloze rezervní plán, a tak hned na parkovišti zřídil provizorní bufet v kufru auta, ze kterého rozdával v kelímkách pití a na umělohmotných talířcích řízky, nakrájenou zeleninu, následně se podávala káva i s od prababičky napečeným cukrovím.

Maličká poslední hodinu cesty nemluvila o ničem jiném než o moři a prostřednictvím imaginárního telefonu dokonce zhruba půl hodiny volala dědečkovi do druhého auta a vedla s ním sofistikovaný hovor: „Dědo, už si u moře? Hm, no… My sme v autě, je tady maminka a táta… Ne, to je moje maminka… Dědo, máš pavky? Dědo, je tam babička? Jo, no jo, no… A dědo, my už jedeme k moři, jedeš taky?“ Jakmile pak ale děda vybalil svoji polní kuchyň, moře šlo stranou a maličká byla nejvděčnějším strávníkem. Spokojeně hltala cukroví, kterého se další dny už nepustila.

A jelikož Italové měli ještě více času, než jsme mysleli, vyrazilo se po občerstvení na pláž, která byla hned za hotelem. Sedli jsme si na zahrádku restaurace, povídali si a maličká běhala od jednoho k druhému, nadšená z toho, že je tolik lidí pohromadě. Pak najednou v klidu seděla vedle mé židličky a my si chvíli v klidu povídali, když v tom nás odvedle vytrhl z debaty hlasitý smích plnoštíhlé Italky a ještě plnoštíhlejšího Itala. A do toho maličké „mamí, mamí“. Najednou jsme si s Luckou uvědomili, proč byla maličká z ničeho nic tak v klidu. Vedle nožiček jí ležely dva obrovské bobáče (její vlastní termín), které tam prostě pustila, společnost nespolečnost, restaurace nerestaurace. A tak jsme místo sbírání mušlí sbírali první den na pláži hovna. Italové se řehtali, ale když se jim Lucka omlouvala za zkažený zážitek z poobědové kávy, sympaticky odvětili jen „ááá, bambini, bambini,“ a mávali rukama. Pak už Italové uklidili náš byteček a začala dovolená.

První večer, kdy jsme se potřebovali po náročné cestě dospat, nás vydatně zaskočil hluk italského letoviska, kde samozřejmě noční život byl ještě v deset hodin večer v plném proudu, všichni halekali, zpívali, a do toho nám za hlavou hrála diskotéka z hotelu odvedle. Do pokoje se nám nevešla postýlka pro malou, a tak jsme všichni tři leželi v rozvrzané posteli, snad o metr menší než ta, co jí máme doma. Náš pokoj nepřesahoval výrazněji rozměry dvakrát dva metry, navíc byl průchozí z chodby na balkón. Při vybalování se nám každou chvilku ve dveřích objevila babička lomící rukama a dojímající se nad tím, „jak je to děvčátko kouzelný!“ O půlnoci jsem čuměl do stropu a z únavy vzpomínal na Klínovec, který jsme zavrhli.

Tchánův den sice většinou končí v devět večer, někdy i dříve, zato začíná nejpozději v pět ráno. A stejně jako doma, i na dovolené vstával v tuto neslušnou hodinu, absolvoval dlouhou ranní hygienu, poklidil byt tak, aby se v něm dle jeho kritérií dalo absolvovat dopoledne a začal připravovat pro všechny snídani. Když nad tím tak přemýšlím, ten člověk je minimálně v některých směrech opravdový poklad, srovnatelný s tím, který hledali sluneční skřítkové (to ale nemohli vědět, protože když tchán začíná den, oni ještě spali).

První den jej ale maličká, zřejmě vyhecovaná jeho pozitivním příkladem, ještě trumfla a vstala v půl páté. V tu dobu ale zapracovalo ďábelské spojení tchánova pekelného ranního nasazení a již přirozené nespavosti prababičky a pradědečka. Spojení těchto dvou jednotek znamenalo, že jsme si s Luckou mohli jít v pět zase pěkně lehnout, protože maličká chvíli připravovala snídani a smýčila apartmán, aby pak vyrazila na pláž s prarodiči sbírat mušle. Od té chvíle jsem si na ten kopec kdesi v Karlovarském kraji ani nevzpomněl.

A šlo se poprvé do moře. Pro maličkou poprvé v životě. Po prvotním přirozeném strachu z vln a toho ohromného množství vody se otrkala natolik, že z moře samozřejmě nechtěla ani vylézat a když jsme k němu z hotelu vyráželi, po pláži si to špacírovala, jako by jí patřila i s celým Středozemním mořem. Dědeček jí do písku koupil ještě před dovolenou speciální pantofle, které nesundávala už několik dnů před odjezdem z nožiček.

Tyhle pantofle ale také způsobily první malé zranění, když se jí z nich udělaly puchýře na chodidlech. To ale tchána, vyznavače zdravého životního stylu a hesla „vždy připraven“, nemohlo rozhodit. Odkudsi vytáhl ohromnou krabici, kterou když otevřel, viděli jsme pečlivě popsané a přehledně poskládané léky na všechno, co se v Itálii dalo chytit. Léky všeho možného skupenství, tabletky, medicíny, kapky, mastičky, obvazy, náplasti. Čekal jsem, kdy z krabice vytáhne skládací nosítka, defibrilátor a kyslíkovou bombu i s maskou… „Jestli se to smí vozit přes hranice, to si nejsem jistej, ale bereme to s sebou i do letadla,“ okomentoval můj výraz nechápajícího idiota tchán a poskytl maličké první pomoc, načež ta chodila po bytě od jednoho k druhému, ukazovala nožičku a pyšně říkala: „Koukej, mám náplast!“ Ani psa, kterého s sebou vzal tchán, nevynechala.

Ostatně pes si toho s maličkou užil až dost. Jako by nestačilo, že chudák Elfi musela poslouchat příkazy od páníčka s paničkou, kteří jí určili místo u dveří a dbali na to, aby neštěkala a nelítala po celém bytě (jako čivavě jí hrozila při počtu sedmi obyvatel celá řada úrazů, na které by ani polní lékárnička jejího pána nemusela stačit), drezůru malého psíka rychle odkoukala od svého dědečka také naše maličká. A tak od ní Elfi musela snášet příkazy „Efi, na místo!“ a „Efi, neutikej!“ při každém jejím pokusu o přesun z pelíšku do prostoru.

To ale nebylo zdaleka jediné, v čem se maličká svému dědečkovi vyrovnala. Tak jako on při každém jídle rozdával talíře a říkal: „Babičko, sedni si tady a jez, Lucko, sedni si tady…“, tak maličká důsledně dbala na to, aby se pokud možno každý seděl nějak kontinuálně na jednom místě. Jakmile někdo vstal a sedl si místo něho někdo jiný, hned byl oheň na střeše. „Babíí, tady sedíš tátovi! Mamíí, tady sedíš dědovi! Dědo, tady sedíš mně!“ Pravidelně nám také oznamovala: „Zobim na tátu! Zobim na dědu! Zobim na vás!“  

A takto - „pod bičem otrokáře a jeho malé přisluhovačky“ – jsme si užívali skvělé dovolené s laskavým servisem našeho milého tchána. A jestli něco stojí ještě za zmínku kromě teplého moře, velkých vln a sluníčka dobíjejícího do nás potřebou energii, tak je to příjezd posledního člena výpravy, který přijel o pár dnů později ze školní praxe v Rakousku. Tetička Kačka je patnáctiletá slečna podrobená trochu přísné, ale systematické výchově svých rodičů s tchánem v čele, na kterou ale i přesto dolehla puberta v plné síle. Do té doby už tak živý apartmán tak s jejím příjezdem dostal ještě další rozměr. Za těch pár dnů jsem pozorováním tohoto „puboše“ v akci došel k několika závěrům o slečnách v tomto věku:

1)      Mluvit je potřeba ječivou fistulí, která rozhodně nezapadne mezi silnými hlasy dospělých.

2)      Mluvení je potřeba doprovázet co nejvýraznějšími gesty, jako je rozhazování rukama, jejich vzpínání k nebi, plácání si na hlavu i za cenu mírného otřesu mozku, praštění s sebou na gauč či cokoliv, co je zrovna poblíž.

3)      Dostávat pravidelně záchvaty smíchu doprovázené svíjením se na pohovce a roněním slz, ale především nemajíce už po prvních dvou spouštěcích vtipných okamžicích žádný reálný důvod.

4)      Používat slovník, který daného puboše odliší od dospělých jedinců. Namátkou:

Já vím, už jste mi to říkali = Jééé, eště desetkrát mi to řekněte!

Mám v koupelně někde kartáček? = U nás v rodině se nevedou kartáčky nebo cooo?

To je nepříjemný. = Máš blbý, voe!

Dělala jsem si legraci. = Ironie, voe.

Už je mi to pošťuchování nepříjemné. = Jéééžiš, nechte mě už žít!  

Můžeme vyrazit? = Jste ready?

 No, repertoár je široký, voe. A tahle dovolená byla fakt hustá. I když se starejma, peckově jsme si jí užili. Děkas všem!