První besídka

Pro lidi zvenčí to musí být nepochopitelný pohled – děti v nikterak sladěných kostýmech, motající se po pódiu v jakési choreografii bez řádu a do toho falešný zpěv, kdy si každý z malých umělců pamatuje třetinu textu a vzájemně se doplňují v nesrozumitelném hlaholu. A celý výjev sledují rodiče vystupujících a nad tou „krásou“ se dmou pýchou, z posledních sil zadržují slzy dojetí a po každé sloce upřímně tleskají… Tak takhle nějak si už dlouho představuju školní i předškolní besídky. Sám se na ně ale těším, protože i neorganizovaně sledovat pokroky a výkony toho malého prcka, kterého mám doma, je úžasné. Ovšem díky jesličkám, do kterých maličká už více jak rok chodí, jsme už nyní s Luckou dostali možnost, zúčastnit se první takové besídky. A musím říct, že to v jejích dvou letech a čtyřech měsících byl zážitek jako hrom.

Den pravdy nadešel. Předcházely mu týdny příprav a zkoušek, na jejichž obsah bylo strejdou Honzou z jesliček uvaleno přísné informační embargo, které maličká zarytě dodržovala, i když na ní Lucka udeřila hned v autě cestou z jeslí.

 „Nacvičovali jste dnes na besídku?“

„Ne!“

„Tancovali jste?“

„Ne!“

„Zpívali jste?

„Ne!“

„Byla jsi v jesličkách?“

„Ne!“

Je to prostě srdcařka a navíc jí asi pohltil kolektivní duch mezi dalšími malými umělci. Ono zaryté „Ne!“ jako univerzální odpověď na vše ale nakonec vždy spolehlivě zlomila otázka, zda by si dala doma bonbónek...  

Přijeli jsme do jeslí, kde se besídka s nejmenšími dětmi konala, asi s patnáctiminutovým předstihem. Jindy máme problém si jí včas vyzvednout, ale dnes to, kdoví proč, zrovna vyšlo takhle.

Před jeslemi jsme potkali jednu z „tet“, jak maličká oslovuje učitelky, a bylo nám řečeno, že by asi bylo lepší počkat ještě venku. Děti se prý totiž koncentrují na výkon a ještě naposledy zkouší, přítomnost rodinných příslušníků by mohla v souboru vyvolat chaos dřív, než začne premiéra.

Když jsme byli vpuštěni do sálu, který vznikl v dětské herně, sedm malých a od pohledu avantgardních umělců sedělo na polštářcích proti nám, na obličejích škrabošky s ptačími pery za ušima. Panoval zde překvapivý klid a každý se nejspíš koncentroval na vlastní výkon.

Naše maličká byla v tom souboru jedinou zástupkyní něžného pohlaví a své výhradní postavení v tomto jinak čistě chlapeckém ansáblu si zjevně dobře uvědomovala. Co chvíli si upravovala copy na hlavě, rovnala si škrabošku a ujišťovala se, že jí sponky ve vlasech správně drží.

S příchodem rodičů se klid a vyrovnanost z místnosti vytratily a soubor okamžitě přišel o dva své členy, kteří se z „pódia“ přesunuli do „hlediště“, a náruč jim nejbližších diváků už do konce představení neopustili. Čas od času se sice zapojili do představení, ale většinou se jednalo o pláč s nepříliš velkým uměleckým významem.  

Maličká sice při zaregistrování přítomnosti svých největších fanoušků v publiku začala zběsile mávat a rychle opustila své místo, aby nás mohla políbit, ale při zoufalém volání tety principálky se zase bez problémů vrátila zpět do připravených pozic.

Připraveni byli také další čtyři umělci. My rodiče jsme se usadili na připravených židličkách, jejichž maximální nosnost jsem odhadoval na polovinu své váhy a vyvolávalo to ve mně po celou dobu představení mírné napětí, abych se také nezapojil do programu nějakým nemístným skečem.

Mezi diváky a vystupujícími se čas od času po čtyřech přeplazil malý Ondrášek, nejmladší „chovanec“ místních jesliček, který ale o představení příliš zájmu nejevil. Maličká mu bůhví proč přezdívá „Zuzánek“ a často doma vypráví o tom, co Zuzánek ještě dělá, zatímco ona už ne, protože není mimino. Není toho upřímně řečeno zas tolik.

Představení začíná! Hned na začátku nastávají mírné komplikace, jelikož v prvních vteřinách se děti měly především postavit ze svých tureckých sedů, což se ne každému daří, a ne každý se o to pokouší. Maličkou teta zvedá za ruku a ta evidentně pomaličku zjišťuje, že už se začíná.

Ještě během první písničky soubor přichází o dalšího umělce, který nevydržel tíhu okamžiku a v pláči se přesouvá mezi diváky.

Druhá písnička pokračuje vsedě a maličká tentokrát dlouho drží krok s tetou, která předcvičuje. Plácání do kolínek, klepání na hlavičku i předstírání telefonování jí jde výtečně. Dost jí také pomáhá fakt, že sedí hned vedle „Vinýho“, staršího a na první pohled nejšikovnějšího člena souboru. Z jeho výkonu doslova čiší sebevědomí a jistota, z které maličká evidentně čerpá, když se začíná ztrácet.

Mimochodem malý Vincent, zvaný „Viný“, začíná naší maličké lehce motat tu její zrzavou hlavičku. Doma o něm stále častěji mluví jako o „můj Viný“ a podivně se u toho uculuje. A když jsme jeho i se starší sestřičkou potkali nedávno v dětském koutku, měl jsem na hodinu klídek, protože maličká se od něj nehnula… Tak snad jí ten malej Casanova nezlomí srdce.

Ale teď už zpět od červené knihovny ke skutečné kultuře. V představení už v tuto chvíli pokračují vlastně jen čtyři umělci. Z toho jeden zpívá i předcvičuje jinou písničku, druhý je pravděpodobně na dráze vyznavače stoicismu, na sobě má tričko s nápisem „Nerušit, génius roste“ a od začátku druhé písně medituje.

Maličká si už dvě minuty neporovnala culíky a nezkontrolovala sponky, což si ke své vlastní hrůze právě uvědomuje, rychle to napravuje a od té chvíle už je také mimo.

Celé představení tak heroicky táhne malý Vincent. A nemá to zrovna jednoduché, protože v sále už je poměrně dost rušivých elementů, navíc při předvádění slona jej vedle sedící maličká infantilně tahá za chobot. Viný (se) drží.

Maličká i ostatní umělci (krom „rostoucího génia“) se porůznu zapojují do představení, někdy se chytnou na správném místě, jindy to holt nevyjde. Co ale funguje perfektně je roztleskávání publika po každém skončeném čísle. Maličká v tom doslova vyniká.

Blíží se konec a děti jeden po druhém vytahují z pytle figurky zvířátek, aby následně předvedly, že je umí anglicky pojmenovat. Maličká vytahuje kočku, ovšem namísto předvedení svých skills obchází ostatní účinkující, cpe jim kočku před obličej a důrazně jim říká: „To je moje“.

To už je morálka umělců na bodu mrazu a tak je představení za velkého aplausu všech diváků (i účinkujících) ukončeno. Poté, co se úspěšně najdou děti, které se během představení ztratily v jiných částech školky, přesouváme se na raut do dětské jídelny, následují dva výtvarné workshopy, při kterých děti malují, zdobí a dekorují. Tuto část programu ocenila nejvíc asi uklízečka, která měla ten den nejspíš noční. A já se přiznám, že mi to odpoledne občas nějaká ta vlhkost do očí vstoupila…