Pařím, paříš, paříme

Naše představy o tom, co znamenají slova párty, pařba, oslava, nebo chcete-li kalba, se určitě výrazně liší podle našeho věku. A také věku a počtu dětí, které nás mají napsané v rodném listu.   

V mém dětství tu představu o oslavách naplňovaly především věci jako dort, rychlé špunty, dárky a prarodiče dojímající se nad tím, jak ten kluk „od posledně“ vyrostl (míněno od minulé návštěvy před třemi dny, nikoliv od posledních narozenin). Okolo 15 let jsem - spíše abych zapadl - chodil s kamarády do vedlejší vesnice na „akce“, jak se těmto pátečním dýchánkům pracovně přezdívalo. Byly to vpravdě divoké diskotéky, končící až hluboko v noci. Tedy v deset večer. Vlastně jen díky tomu, že cesta k nám chvíli trvala, jsme přišli domů za tmy. Svou nekalou pověst tyto „akce“ získaly především díky nekompromisně dekadentnímu incidentu, kdy se jeden třináctiletý rebel po smrtelné kombinaci dvou panáků alkoholu zvaného jablíčko (obsah alkoholu asi 1,15 %) a ne zrovna čerstvého oběda podávaného pár hodin před tím na místní základce poblil do pisoáru, ve kterém následně usnul. Já osobně jsem se tam většinou přemohl k vypití malého piva brčkem, což tehdy a tam dost frčelo. Možná proto mi pak dlouho pivo nechutnalo, ale místní mládež to považovala za výborný nápad, jak se rychle a levně „zbourat“. Nevím to jistě, ale mám pocit, že ten podnik, který „akce“ pořádal, velmi brzy zavřeli, a (pouze) z hygienických důvodů to určitě nebylo.

O pár let později už oslavy a narozeninové párty mé i mých přátel vypadaly o poznání jinak. Žádná brčka, a když už, tak v přeneseném slova smyslu. Žádná špatnost nebyla dost špatná, žádný alkohol neměl dost procent. Pozvracet se nebyla ostuda, pouze další veselá historka pro další oslavu před tím, než se pozvracel někdo jiný… Já vím, tohle není zrovna text „na úrovni“, ale na druhou stranu nemá cenu si na něco hrát, tohle období snad zažila většina z nás na přelomu puberty a dospělosti, nebo jinak řečeno v období okolo maturity. Nakonec právě na maturitním večírku jsem si do obličeje chrstnul zapálený panák absintu, netuše, že bych to před vypitím měl sfouknout. Ale co, měl jsem přece středoškolské vzdělání, za sebou neskutečně náročné studium plné stresu a nervů, a před sebou už jen veškeré krásy a radosti, které život nabízí, zvlášť když máte tu maturitu...  

Dnes je mi skoro 27, doma mi pobíhá dvouletá zrzavá kometa v šatech, co ve čtyři ráno křičí „tááto, stáveej!“ Už také celkem tuším, co znamená druhotná platební neschopnost, a že „slovo chlapa“ je v reálném světě tak nějak k hovnu, pokud u něj není podepsaná smlouva posvěcená právníky. Na „kalby“, jak si je pamatuji z maturitního období a nějaký ten rok po něm, už moc často nezavítám. Vlastně už mě ani nezvou, čemuž rozumím, protože zvracím po hodině a prvním panáku, což na veselou historku pro další setkání rozhodně není.

A tak mi zbývají narozeniny maličké, kde sním půlku dortu a vypiju skleničku vína, a také rodinné oslavy, které by se spíše daly charakterizovat jako společné posezení u jídla. U manželčiny rodiny, kde se alkohol požívá snad jen v rumových kuličkách o Vánocích, jsem si navíc vybudoval pověst beznadějného alkoholika tím, že jsem při prvním seznamovacím obědě požádal o skleničku piva. Příště už ho koupili, dokonce si udělali zásobu v podobě dvou lahví. Po mé další poznámce o nevhodné pokojové teplotě tohoto jindy osvěžujícího nápoje dokonce při příští příležitosti nechali před otevřením lahev 10 minut ležet v ledničce. Na mé narozeniny a svátek jsem pak pravidelně obdarováván několika plechovkami piv nejrůznějších značek. Ceremoniál doprovázejí úsměvy často vídané v zoo ala „Podívej se, mámo, na ty dva odporné paviány, jak se navzájem drbou na těch holých prdelích!“ K tomu jsou přidávány hlášky typu „Říkali jsme si, co by ti asi udělalo největší radost.“

Tak se to tedy nyní má s mým společenským životem. A aby toho nebylo málo, nedávno jsem objevil ještě další typ oslav, který předčil dokonce i narozeniny naší maličké, kde bylo pár dětí, ale jinak se i sedělo, trochu pilo a trochu povídalo. Byli jsme pozváni k jedné manželčině kamarádce na oslavu narozenin jejího syna. Akce se konala pod širým nebem na statku, nechybělo grilování. Jinak to ale byla čistě odpolední sešlost rodin s dětmi. Nejméně deseti rodin. S nejméně dvaceti dětmi. S jedním prckem jsme tam byli téměř za raritu, bez dítěte přišla snad jen ta slečna, která přivedla poníka pro povození všudypřítomných ratolestí. Když jsem zrovna neskákal s maličkou na trampolíně nebo jí nevozil na motorce, seděl jsem nevěřícně u stolu a ze všech stran se na mě hrnuly debaty o tom, „jak ten náš malej už pěkně chodí, jak ho nemůžou odnaučit kadit do plíny, jak ve škole nestíhá…“ Do toho sem tam někdo prohodil směrem ke mně nebo Lucce osvědčený vtipný dotaz „A co vy, už pracujete na bratříčkovi?“, nebo hlášku „Jedno dítě je pohoda, až s druhým a třetím poznáš, co je to peklo.“

Když po hodině a půl od začátku téhle „kalby“ přinesl někdo na stůl první džbánek piva, vypil bych ho nejradši celý brčkem. To ale nebylo, a tak jsem se spokojil s kelímkem. Ten mi ještě před prvním napitím vytrhla z ruky jedna maminka se slovy „Dej mi prosím tě loka, já než bych si to nalila…“ Když dopila, doplnil jsem si téměř prázdný kelímek a konečně si sedl. Za deset minut se strhla dlouhá a vášnivá debata o tom, jak ta domácí okurková limonáda, co jí speciálně u této příležitosti připravili, úžasně chutná. Všichni nadšeně ochutnávali a sypali z rukávu superlativa na tu podivně vypadající zelenou tekutinu. „Chutná fakt výborně, jak jste na tohle přišli?“ dotazovala se vehementně maminka, které jsem před chvílí propůjčil svůj kelímek s chmelovým nápojem, a sháněla se po postupu přípravy…

Večer jsem šel asi po roce s kamarádem na diskotéku. Proplétajíce se mezi vlnícími se a alkoholem nasáklými těly, abych si po půl hodině mohl objednat vytoužené pivo, jsem si ten den připadal tak trochu jako ztracený mezi dvěma světy.