Tatínkův vánoční deník aneb Zápisky z první linie

Vánoce 2012 jsme poprvé strávili jako nová rodina, spolu doma. Já, Lucka a maličká, na Štědrý den, jen my tři. Letos, po šíleném a vyčerpávajícím roce 2013, jsme se rozhodli vyrazit alespoň na 4 noci do hor na rodinnou dovolenou, zahrnující i Štědrý den. Vánoční náladu, kterou jsem stejně jako vloni pár hodin před vypuknutím mých oblíbených svátků stále postrádal, jsem nakonec přece jen našel. Myslím, že to bylo někdy kolem páté hodiny štědrovečerní ve chvíli, když jsme ve Vysokých Tatrách společně s Luckou dotáhli maličkou na bobech kousek od Štrbského Plesa a ona nám začala předvádět, jak chodí sněhulák.

Až na Štrbské Pleso jsme toho večera nedorazili. Chůze ala sněhulák má sice tu kouzelnou moc vyvolat úsměv na zachmuřelé tváři a dokonce přičarovat vánoční atmosféru, není ale bohužel příliš vhodná na delší tratě. A tak jsme byli rádi, že jsme mohli nasednout kousek od jezera na vlak a svézt se zpět k autu pod kopcem, který bychom ve tmě již těžko sešli a asi bychom strávili Štědrý večer někde v restauraci nebo na nádraží. Takhle jsme naštěstí prožili večer 24. prosince se vším, co k němu patří. Kapr, salát, stromeček, prskavky, dárky...

Na úvod bych asi začal závěrečným shrnutím (tzv. oxymóron, poznámka autora). Dovolenou jsme potřebovali jako sůl (v těchto vánočních časech oblíbené a již téměř populistické přirovnání, další poznámka autora), a ty čtyři dny a noci na Slovensku vlastně splňovaly základní kritéria, která Lucka používá při nezřídka opakovaném popisu vytoužené dovolené. Obecně by to měla být „zahraniční rodinná dovolená“. Konkrétně v tom pak figuruje především Thajsko či Šrí Lanka, nejméně 30 stupňů Celsia, letecká doprava, písečná pláž a oceán. Ale nebuďme puntičkáři… Tatry byly skvělé, i když sněhu tu moc nebylo, většinu času jsme všichni zuřivě kašlali a smrkali (asi alergie na čerstvý vzduch) a zapomněli jsme koupit světýlka na stromeček. I od práce jsem si odpočinul, i když mi to odtržení od pracovního života, nevím proč, přišlo ze začátku skoro násilné. Ale člověk si zvykne až překvapivě rychle… Čas strávený s maličkou byl také super. I přesto musím závěr zformulovat trochu neromanticky: Rodinná dovolená je fajn, zvlášť o Vánoce, ale příště „bez dětí“. Nutně. Nezbytně.

Jasně, jsem jako všichni ti otcové, co nejsou schopní strávit pár hodin se svým potomkem. Vážně? No, vlastně se tohle tvrzení těžko vyvrací. A ani se o to nebudu pokoušet. Myslím, že většina tatínků tomu rozumí, dokonce si myslím, že tomu moc dobře rozumí i maminky. A ti, kdož jsou zatím jen fanoušky rodičovství, to před tím, než z „tribuny sestoupí na hřiště“, pravděpodobně nepochopí. Ale pravdou je, že i když jsou vánoční svátky s potomky v tak nízkém věku, v jakém je maličká, poměrně náročné a rozhodně se po nich nebudete cítit nějak výrazně odpočinuti, pořád jsou to úžasné a neopakovatelné zážitky.  

Tatínkův vánoční deník

23. 12. / 2.00 (Štědrovečerní večeře minus 40,5 hodiny)          

Vstáváme uprostřed noci, odnášíme poslední tašky do nacpaného auta. Budíme maličkou, házíme přes ní mikinu a instalujeme do autosedačky. Máme před sebou přes 8 hodin cesty a chceme, aby co nejdéle spala. To se daří, budí se až na Slovensku.

23. 12. / 6.30           

Já se budím za Brnem a chápu se navigace v pro nás méně známé části republiky. Cestou k hranicím nás vedu jinudy, než si Lucka doma v mapách našla, na chvíli se ztrácíme, chvíli to vypadá, že zapadneme někde v lese. Typický začátek našich cest – hádka řidiče s navigátorem a ve vzduchu visící otázka, jestli to radši neobrátíme. Naštěstí nevyřčena a nezodpovězena.

23. 12. / 8.00                     

Maličká se krátce po přechodu hranic budí. V panice hledá plyšového psa, s kterým usnula. „Táta,“ říká a výrazně na mě pokyvuje. Hledám psa. Nacházím ho na podlaze. „Mimi,“ přidává mi maličká. Hledám v taškách na zadním sedadle miminko, se kterým neusnula. Bolí mě za krkem. Maličká je nervózní.

23. 12. / 8.30           

Stavíme na pumpě a snídáme, kupuju dálniční známku. Ta nejlevnější a s nejkratší dobou platnosti je desetidenní. Jedeme na 4 dny. V průběhu pobytu ještě platíme celodenní parkovné ve Starém Smokovci na dvouhodinové stání nebo plnou sazbu za dvě osoby v hotelovém wellness, aby Lucce zahřáli saunu, když já jsem po nemoci jít nechtěl. Život je svině, ale zase Vánoce jsou jednou za rok… 

23. 12. / 9.30

Maličká je v autě nervózní. Pouštím jí přenosné DVD, které jsme jí před cestou do zadu poprvé nainstalovali. Úvodní titulky a upoutávky jí zaujmou, pak ale DVD ztichne. Zkouším dálkové ovládání, ale zjišťuji, že se ze sedadla spolujezdce těžko dozvím, co je zrovna na obrazovce za mnou. Doba jde kupředu asi rychleji než já… Komunikace o problému s maličkou překvapivě fatálně selhává na její neschopnosti ve svých téměř dvou letech a slovní zásobě čítající asi 10 slušně artikulovaných slov popsat, v jaké části menu se zrovna nacházím. Pouštíme rádio. Všichni jsme nervózní.

23. 12. / 13.00

Jsme již dvě hodiny v Novém Smokovci. Do hotelu nás přijímá recepční, které se nejspíš podařilo u přijímacího pohovoru úspěšně zatajit svou fóbii z kontaktu s lidmi. Úsměvy neplýtvá, pozdrav jen lehounce vypustí skrze rty tak, aby jej všichni v okolí půl metru mohli bez větších problémů odtušit. Připadám si jako doma, pro Vánoce tedy ideální.

23. 12. / 13.15                   

Recepční nám po cestě do pokoje sděluje, že naše apartmá je úplně nejvýš a úplně nejdál od recepce. Pozoruji u ní první, navíc zcela přirozený úsměv.

23. 12. / 13.30                   

Asi desetkrát se otáčím pro zavazadla s dárky, kaprem, cukrovím, plenami a dalšími vánočními proprietami do auta. Maličká pomáhá na pokoji vybalovat. Lucka je nervózní.                         

23. 12. / 15.00

Wi-fi na pokoji i přes informace na webu nefunguje. Recepční mi s klidným výrazem v tváři i hlase vysvětluje, že wi-fi lze použít pouze v přízemí, nebo možná spíš jen v okolí recepce. Ukazuje přitom pyšně na malý router před sebou. 

23. 12. / 15.10                   

Vracím se na pokoj alespoň s kabelem pro připojení k internetu, který mi nakonec po chvilce vzájemného nechápavého zírání recepční zapůjčila. Ani toto připojení ale nevychází, můj laptop s kabelem prostě už nepočítal. V kombinaci s tím, že můj mobil zase nějak nepočítal s roamingem, je vyřešena otázka mého pracovního nasazení během svátků. Od té doby jsem stále méně nervózní.                         

23. 12. / 17.00

Maličká v hotelové hale objevuje akvárko s rybičkami, což konečně ukončuje její dotazy na to, kde je kapr, kterého jsme spolu den před tím přinesli domů a který během toho, co si po obědě dáchla, náhle zmizel. Velikost ani jakoukoliv podobu naštěstí neřeší.      

23. 12. / 18.00                     

Na pokoji je asi třikrát tak velká televize, jakou máme doma (s šířkou je to naopak) a v čase vánočním v ní neustále běží několik pohádek najednou. Maličká ale bohužel potvrzuje, že má snaha o to, aby vydržela sedět a koukat se alespoň 30 minut na pohádku, byla tragicky neúspěšná. Za poslední měsíc jsem doma kombinoval žánry od animované po klasicky hranou, zpívanou či standardně mluvenou, českou i anglickou… Výsledkem bylo, že znám nazpaměť Vánoční Madagaskar a pohádky z Hodiny zpěvu, ale maličká stále neposedí. Snad příští rok.           

23. 12. / 20.00                   

Maličká usíná. Nastává vytoužený volný čas pro rodiče, kteří si konečně mohou v klidu sednout, povídat si, číst si, koukat se na televizi, být spolu chvíli jako manželé, nikoliv máma a táta.

23. 12. / 20.15                   

Po marném překonávání sebe sama při sledování televize se odebíráme za maličkou do ložnice a usínáme ihned po dopadu na polštář. Ještě před dopadem se ale utěšujeme tím, že maličká bude po takovém dnu dlouho spát a my jdeme naopak spát brzy, tedy si krásně odpočineme.

24. 12. / 4.00

Maličká sedí mezi námi na posteli a do štědrodenního rána stále dokola přednáší své oblíbené „moty, moty, kšáá“.

24. 12. / 5.30                   

Po hodině a půl maličká přece jen ještě usíná.

24. 12. / 6.30                    

Maličká se definitivně probouzí. Beru si jí vedle, následuje marný pokus o zaujetí pohádkou a klasické procedury jako plivání chleba u snídaně, bouchání na dveře ložnice doprovázené křičeným „máma, máma“ a první štědrodenní bobáč. František hadr.

24. 12. / 7.30                    

Lucka kupodivu také vstává.

24. 12. / 8.00                    

První řvací scéna maličké z důvodu, který si již nepamatuji, jestli tedy nějaký byl.

24. 12. / 9.00

Začíná se u nás projevovat klaustrofobie, ačkoliv apartmá je snad větší než náš byt. Ale ono v těchto případech na velikosti opravdu nezáleží, dokud to má stále 4 stěny a zavřené dveře.                      

24. 12. / 9.15                    

Vyrážíme autem do Tatranské Lomnice, kde jdeme po stopách Gustava Anděla. Zotavovna Morava vypadá dost zchátrale, plocha za ní, kde soudruzi a soudružky společně vítali nový den rozcvičkou, je zarostlá. Na reklamní tabuli před budovou sledujeme zřejmě poslední zoufalý pokus o naplnění místních izieb moderními marketingovými metodami. Vedle fotografií spokojených seniorů z rekreačních pobytů zde visí velký titulek: Rekreace ROH: Dovolená jako tenkrát. Tak co, nechcete nostalgicky zavzpomínat, soudruzi?

24. 12. / 11.00                     

V nedalekém lyžařském středisku si u sjezdovky dáváme kafe, maličká tancuje na hity linoucí se z místního rozhlasu. S Luckou zasněně probíráme tušené krásy a výhody alespoň třídenní dovolené bez maličké v tomto (nebo jakémkoliv jiném) středisku příští rok.        

24. 12. / 11.30

Vyrážíme na hotel. Sedím s maličkou vzadu a 20 minut se snažím, aby neusnula a my tak nepřišli o vymodlené dvě hodiny klidu během jejího poobědového spánku.

24. 12. / 12.30                     

Po obědě maličká usíná a my si užíváme společné dovolené. Dvě hodiny. Lucka mezitím ještě ozdobí malý stromeček, který jsme přivezli z Prahy, a umisťuje ho do sklenice na stůl. Přidává rovnou i dárky.

24. 12. / 15.00

Po prvním pokusu o předčasné rozbalení balíčků pod stromečkem a asi dvou nevánočních brečících scénách se s maličkou vydáváme na Štrbské Pleso.                      

24. 12. / 15.30                     

Parkujeme pod kopcem s tím, že nahoru k Plesu dojdeme. Vytahujeme boby, z čehož je maličká nadšená.

24. 12. / 16.00

Už půl hodiny táhnu maličkou na bobech do kopce. Maličká s Luckou jsou nadšené, je krásný výhled a konečně i dost sněhu.

24. 12. / 16.15                     

Střídáme se v tažení bobů. Ptám se kontrolně Lucky, zda je to vhodně zvolená strategie směrem k tomu, aby šla večer maličká brzy spát a my měli nějaký ten vánoční čas pro sebe. Lucka neodpovídá, táhne. Maličká řve „dolů, dolů“. Všichni jsme nadšení.

24. 12. / 16.30                     

Máme dojem, že jsme nahoře, ovšem Štrbské Pleso je stále ještě daleko. Stmívá se. Před námi je silnice a parkoviště, což nás po hodině chůze zpod kopce, kde jsme nechali auto v domnění, že už je to jen kousek pěšky, psychicky deptá. Měníme tedy priority, Štrbské pleso vem čert, rádi bychom strávili Štědrý večer na hotelu. Objevujeme nádraží a vlak, který jede přímo k našemu autu. Štědrý večer je zachráněn.     

24. 12. / 18.30                     

Podává se kapr a salát. Sedíme u stolu, maličká s námi. Dlabe sama lžičkou bramborový salát a evidentně jí chutná. Probíhá několik dalších pokusů o předčasné rozbalení dárků ležících kousek od ní.

24. 12. / 18.50

Maličká již oficiálně rozbaluje první dárek. Plyšová myš, bez které dalších pár dnů neusne. Asi před měsícem a půl jsme ji při návštěvě obchodního domu IKEA maličké vrazili do rukou, aby si měla s čím hrát. Jelikož se jí nechtěla před pokladnami vzdát, za 25 Kč jsme ji koupili, když usnula, tak jsme jí doma schovali a zabalili pod stromeček. Inu, dvojitá radost. Rodičů i prcka.                       

24. 12. / 18.55

Maličká rozbaluje další dárek. Deodorant. Asi špatně přečetla věnování na balícím papíře.

24. 12. / 19.00

Maličká shazuje stromeček, ten padá na stůl s dárky a částečně i na ni. Ukazuje ovšem obrovské srdce, a o sebe se nestaraje sápe se pod stromeček, pod kterým leží plyšová myš. Obě je zachraňujeme a stromeček provizorně opíráme o zeď.

24. 12. / 19.05

Maličká rozbaluje hlavní dárek večera, na který s Luckou tak moc spoléháme. Dětský tablet s obrázky, čísly a písmenky, který po jejich zmáčknutí říká to, co na obrázku je. Hračka skutečně zabírá. Největší úspěch má ale tlačítko na zapnutí a vypnutí.

24. 12. / 19.05 – 20.00

Maličká vede téměř souvislý dialog s vypínacím tlačítkem tabletu. „Ahoj, budeme si spolu hrát?“ „Joooo!“ Ahoj, měj se krásně!“ „Ahooooj.“ Ahoj, budeme si spolu hrát?“ „Joooo!“ Ahoj,…“

24. 12. / 21.00

Maličká konečně usíná. Chvíli ležíme vánočně u televize a vánočně se díváme na něco hrozně vánočního. Jdeme spát.

25. 12. / 01.00

Maličká nám v posteli nadšeně vypravuje dobrodružnou a dech beroucí historku o tom, jak stromeček spadl na myš. Zuřivě gestikuluje, a jelikož pro stromeček ještě nemá žádného slovního vyjádření, celá příhoda se vlastně vejde do dvou slov. „Bááác“ a „myš“. Jsem u vytržení. Historka se ale neomrzí, minimálně další hodinu.                         

25. 12. / 05.00

Maličká si žádá „pitííí“, jdu tedy dělat sunar. Když se vrátím do ložnice, předvádí zrovna jízdu na saních, jak se to naučila v jesličkách. Lehám si k ní a dostávám loktem při jednom z odrazů. Těším se na večer, až půjde spát.