Hledám Vánoce

Vloni jsem byl touhle dobou ještě na cestě na poslední utkání sezóny v Německu. Cestoval jsem v jednom z těch typických českých vlaků, o kterých se už sice ve stínu několika vagónů Pendolína a jejich konkurence („tahajících se“ o nebohé vozíčkáře na peróně) příliš nehovoří, přesto, když se rozhodnete jet po naší krásné vlasti po kolejích, v drtivé většině případů do nich nastoupíte. A tak jsem tam seděl, uvnitř větší zima než venku, prašná cesta linoucí se kolem kolejí vypadala podobně čistě jako podlaha v kupé. Venku žádný sníh, oči zarudlé z nevyspání, místo vánočního františka podivný zápach linoucí se z chodby, prostupující skrze typicky poctivě utěsněné dveře. A vánoční nálada nikde. Doma na mě čekaly dvě skvělé ženské, jedna velká a ze všech sil se snažící o navození vánoční atmosféry, druhá maličká, které Vánoce byly putna. Samotné svátky pak byly celkem fajn. Vrátil jsem se z Německa a do konce roku už se skoro ani nehnul, kapra jsem snědl asi tři kila, a když jsme po Štědrém dnu odjeli do Rakouska za sněhem, kterého tam bylo stejně jako u nás (tedy žádný), závěr roku byl nakonec nad očekávání pohodový a příjemný.

Letos jsem cestování vlakem naštěstí vynechal. Maličké jsou téměř dva roky a rozum z těch krásných vánočních svátků stále nemá. Její posun je ale samozřejmě obrovský, což má hned dvě roviny. Jednak je s ní díky nabývajícímu „rozumu“, pohyblivosti a pár naučeným slovíčkům mnohem větší legrace, takže spoustu věcí spojených s Vánoci se dá společně již docela užít. A pak je s ní z naprosto stejných důvodů mnohem více práce a spoustu věcí (nejen spojených s Vánoci) je o dost únavnějších a nevánočních.

Naprosto neslučující se s vánoční atmosférou je rozhodně každodenní vstávání mezi půl šestou a šestou. Samozřejmě nemohu si dopředu stěžovat, možná nám maličká na Štědrý den chystá velké překvapení v podobě ničím nerušeného spánku do devíti. Možná že se ráno odplíží potichoučku a po špičkách z pokojíku a bude si sama dvě nebo tři hodinky hrát, ale něco mi říká, že na tento náš vysněný vánoční dárek hodí bobek. Respektive bobáč, jak se v čase předvánočním naučila říkat - asi nějaký slang z jeslí, protože si nevybavuji, že bychom s Luckou tohle slovíčko měli v našem rodičovském repertoáru. Upřímně řečeno by mě v tomhle směru z její pusinky asi méně překvapilo „hovno“, ale díky bohu za bobáč.

Když už jsme u toho, tohle je zrovna další ne příliš vánoční činnost, kterou maličká letošní Vánoce poměrně systematicky (cca dvakrát denně) nabourává. Osobně mám, co se čichových vjemů týká, vánoční svátky spojené s již zmíněným františkem. S maličkou je to zatím trochu o něčem jiném… I když o vůni Vánoc je u nás obecně celkem boj. Jak jsme s Luckou každý dost jiný, což nás paradoxně asi spojilo a spojuje, františka má milovaná žena nesnáší a prý se u něj dusí. Takže naše domácnost zatím františkem ještě nikdy nezavoněla. Ještě že je tu krom bobáče alespoň stromeček a jedna vonná svíčka.

Bobáč nám ale zkazil ještě jedno vánoční kouzlo, o kterém jsem myslel, že by maličkou již letos mohlo zaujmout. Skrze prosklené dveře na náš balkón je vidět protější bytovka, ve které se postupně začaly objevovat světýlka, svícny a nazdobené stromečky. Snažil jsem se maličké za tmy (to znamená ráno kolem šesté) ta světýlka ukazovat a představoval si, že pak bude sedávat za dveřmi, nadšeně ukazovat prstíčkem a v očích se jí budou třpytit světýlka nefalšovaného dětského štěstí a… A nic. Jediné, kdy několikrát za sebou chodila ke dveřím a nadšeně ukazovala skrze ně prstíčkem na balkón, bylo tehdy, když jsem jeden z jejích bobáčů, který hrozil kompletně zničit jakoukoliv vánoční atmosféru v bytě (vlastně atmosféru obecně), vyhodil v plíně a neprodyšné igelitce na balkón. To pak maličká skákala nadšeně za skleněnými dveřmi a chodila nám říkat, že „bobáč hají tam“…    

Abych to shrnul, Vánoce s maličkou ani letos nebudou ty kouzelné Vánoce, o kterých jsem vždycky snil. Jak nad tím poslední dny přemýšlím, Vánoce jsou asi dvojího základního typu. První, když jsme malí nebo „mladí“ a užíváme si je spíše v roli obdarovávaného, přesněji řečeno ale především bez vlastních dětí. A pak ty, kdy už máme vlastní ho prcka nebo prcky, kterým Vánoce máme připravovat. Dokud to bylo podle první varianty, musím říct, že jsem si to užíval ohromně. Vánoční svátky miluju, a to především díky mým rodičům a ségře, protože to s nimi vždycky byl skvěle strávený čas. A naši nám Vánoce dokázali vždy připravit tak, že to pro nás bylo pokaždé okouzlující a magické, i když si to v daném věku vždy vyžadovalo něco jiného.

Na ten druhý typ Vánoc, kdy bych měl roli rodiče připravujícího svému dítěti ten kouzelný zážitek převzít já, jsem se také těšil. Mám pocit, že něco takového dokázat není málo, naopak. Sním o tom, že to tak jednou, za rok, za dva nebo za tři, bude. Ale teď jsme vlastně v takovém hluchém období mezi těmi dvěma druhy vánočních svátků. Už máme vlastní rodinu s prckem, ovšem ten prcek zatím nemá o Vánocích šajna, i když kolem něj svítí svíčky na adventním věnci a bliká krásně ozdobený stromeček.

Částečně proto, částečně také kvůli pracovnímu vyčerpání po nelehkém roce, který ještě stále neskončil, a částečně také kvůli neodcházejícímu nachlazení neslučitelným se skutečným svátečním prožitkem, je má vánoční nálada i letos téměř na bodu mrazu (aspoň něco připomínající Vánoce, když venku je de facto jaro).

A tak je hlavním cílem si ke konci letošního roku alespoň na nějaký ten den odpočinout a strávit jej s rodinou bez jakýchkoliv stresů okolo. Tentokrát to pojedeme zkusit na Slovensko do Tater, snad to tam se sněhem dopadne lépe než vloni v Rakousku.               

Ty pravé rodinné Vánoce snad budou postupně s lety přicházet. Ostatně dnes na mě asi poprvé trochu tyhle svátky dýchly, když jsme spolu s maličkou vyrazili koupit kapra, zatímco Lucka připravovala doma salát. Říkal jsem si, že takhle nějak by se mohly utvářet ty specifické vánoční tradice, které jsme doma dodržovali a díky kterým také ty svátky byly tak krásné. Pravda, stát s maličkou v náručí dvacet minut ve frontě při čekání na kapra nebylo úplně jednoduché, ale přijít pak domů s téměř pětikilovou, naštěstí již vykuchanou a k porcování připravenou rybou v tašce, kterou maličká hrdě držela spolu se mnou, aby mamka viděla, co přinesla, bylo prostě úžasné.

Horší už to bylo, když se pak po dvou hodinách poledního spánku maličká probudila a kapr již neležel na stole, nýbrž byl naporcován v ledničce. Otevírala a zavírala pusinku, jak se naučila kapra napodobovat, a po tvářích jí tekly slzy, protože kapr byl pryč. V obalených filetách v ledničce by ho asi nepoznala, a tak, když byla pět minut k neutěšení, jsem jí musel vysvětlit, že kapr si k nám přišel jen odpočinout, udělal tady hají, a když se vyspinkal, šel zase zpátky plavat. A že se na něj ještě odpoledne půjdeme podívat… Zabralo to. Taková první z vánočních pohádek, pomyslel jsem si. Snad jich příští rok bude zase o něco víc.

Krásné a v klidu strávené Vánoce přeji!