Zfotrovatěl jsem

Býval jsem sportovec. Dokonce si troufám říct vrcholový sportovec, i když kariéru jsem žádnou neudělal a úspěchy se nedostavily. Nevím, kolik mi přesně bylo, ale asi někdy okolo dvanáctého roku života jsem rodiče ubezpečoval, že „až vyhraju tu olympiádu, tak vám koupím krásnej dům“. Když nad tím přemýšlím, vypovídá to o dvou věcech. Za prvé jsem se nejspíš tehdy zrovna vrátil z nějakého vyhraného turnaje kdesi v tělocvičně na vesnici a měl jsem neodbytný (a mylný) pocit, že když budu dál poctivě makat (a to jsem ještě tehdy neměl ani potuchy, co to „makat“ opravdu je), tak se turnaj pod pěti kruhy může stát v budoucnu realitou. Konec konců říkal jsem to mamince a tatínkovi na předměstí Kladna, v Hnidousích, kde už se jeden takový velký klukovský sen realitou stal a dosud neskončil. No a za druhé to vypovídá také o tom, že jsem neměl ani ponětí o finančních možnostech, které zápas řecko – římský skýtá i těm nejlepším v republice. I kdybych se někým takovým stal, byl bych dnes rád, pokud by mi dali hypotéku na vlastní bydlení

Buď jak buď, dnes jsem už skoro dva roky tátou. Před pár lety jsem zápasil ve váze do 84 kilo, i když jsem svojí váhu pak musel už dost upravovat. Teď bych na tu „úpravu“ potřeboval roční pobyt za Uralem nebo se půl roku živit manuální prací. No, možná by tři měsíce stačily… Pod hranici magického metráku jsem se letos dostal až na konci srpna, když jsem se rozhodl ještě jednou od září zápasit tříměsíční sezónu v Německu, což jsem si od chvíle, kdy jsem asi před pěti lety s trénováním skončil, ještě ani jeden rok neodpustil. Zato jsem postupně přešel z prvního týmu do takzvané rezervy, která zápasí jakousi pralesní ligu v Bavorsku. První rok v rezervě jsem už skoro netrénoval, a taky jsem snad ani jednou neprohrál. Loni na konci sezóny, ve které jsem skoro v každém zápase od druhého kola zápasil spíš než se soupeřem s tím, abych dokázal vstát ze žíněnky, a při pětikolovém utkání jsem si poslední dvě kola nepamatoval, mi bylo řečeno, že by to asi chtělo příští rok trochu přidat. A to jsem měl tehdy jen 94 kilo.

Letos jsem nedokázal shodit ze 105 na míň jak 97 a na posledním utkání jsem poprvé při soutěžním vážení navážil rovnou stovku… Fyzicky jsem se ale připravil letos lépe a utkání celkem zvládal. Jenže… Přestal jsem si to užívat. Někam zmizelo to potěšení z boje, z toho skvělého pocitu po zápase, z celé té atmosféry kolem. Na předposledním utkání jsem se přistihl, že chvíli před zápasem myslím na to, co bude dál s mojí prací, a jak je asi doma maličké. A pochopil jsem, že příští rok už nejspíš nepřijedu.       

„Zfotrovatěl“ jsem. To je možná ta diagnóza, kterou hledám. Je to vlastně celkem zvláštní termín, „zfotrovatět“. Mám dojem, že u žen žádný podobný ekvivalent s tímto hanlivým podtextem není. Bere se tak nějak přirozeně, že žena přijde do věku, kdy otěhotní a porodí dítě, přinucena okolnostmi i přirozeným mateřským instinktem se zklidní co do frekvence bujarých večírků a víneček s kamarádkami, pár kilo přibere a dalších dvacet let se je snaží shodit. Ale že by se říkalo, že „zmatkovatěla“? To muži „zfotrovatí“, kolikrát ani nemusí být otcové. Ale co to vlastně znamená? Hlavním symptomem dle toho, co slýchám v okolí, je nezvykle rychlé zvětšení břicha, které se od té chvíle odborně nazývá „pivní pupek“, „bachor“ nebo „pivní mozol“. A rozhodně za to vždy může hlavně to „věčné lemtání piva.“  Popravdě řečeno se nemohu zbavit dojmu, že pojem „zfotrovatět“ určitě vymyslela žena.  

Při hledání toho, co si společnost pod tím slovem představuje, jsem narazil na neuvěřitelný web s vše vypovídajícím názvem Snubni-prsten.cz. Tam jsem v článku s názvem „8 důvodů proč se muži nechtějí ženit“, do kterého autorka s láskou vtiskla všechny své životní zkušenosti a který o mužích hovořil s téměř vědeckým nadhledem jako o jiném živočišném druhu, našel mimo jiné velmi hodnotnou definici toho, co znamená, když muž „zfotrovatí“:

I přesto, že všichni muži časem tzv. zfotrovatí, většina se tomu snaží zabránit. Avšak marně. Jejich základním heslem je „žádná svatba, žádné děti“. Protože, jakmile má muž dítě, stává se otcem a to vede k faktu, že se musí začít chovat zodpovědně. Začíná to slovy: „Taky by jsi mohl někdy něco udělat“. Za těmito slovy se skrývá například: přebalení miminka, vynesení koše, či vysávání koberce nebo vytření podlahy. Většina mužů se těmto úkolům brání a většinu dne prospí nebo „propřemýšlí“. Ovšem povalováním ale zfotrovatí a začne jim růst pivní mozol. Jiní poslušně, aby nevznikaly hádky, poslušně pomáhají, ale stejně nakonec jim ten pupek prostě naroste. Po čtyřicítce si ale uvědomí, že promarnili život, uvědomí si, o co všechno přišli, ale to už většinou bývá pozdě. Pak jim nezbyde nic jiného než jen si řvát „Kde já už mohl být!“    

Takže takhle to my muži máme… Ale to jsem odbočil. Pro mne znamená konstatování, že jsem asi „zfotrovatěl“, především změny priorit a s tím holt i životního stylu. Pořád teda dělám spoustu kravin jak v pubertě, takže o nějaké zvýšené zodpovědnosti bych rozhodně nemluvil, bohužel. Ale změny tu jistě jsou, například v přístupu k práci, nebo k tíze, kterou ta odpovědnost s sebou přináší, i když se podle ní nejsem schopen stoprocentně chovat. No a břicho, které už dávno není vyrýsované jako pekáč buchet, těžký dech po vyšlých čtyřech patrech schodů nebo zvyšující se neschopnost donutit se k účelové fyzické námaze zvané trénink, tyhle všechny znaky „zfotrovatění“ u sebe pozoruji. Ale naštěstí i s tím nejdůležitějším symptomem „zfotrovatění“, tedy malým zrzavým človíčkem spícím právě teď spokojeně ve své postýlce. A jakoby to byla kompenzace za to, že je jedním z velkých důvodů tohoto mého stavu, maličké vůbec nevadí má nadváha. Nechce, abych se ráno převažoval, a nekouká na mě u toho vyčítavě, je radši, když s ní tancuju v obýváku, špeky nešpeky. Nevadí jí funění do schodů, hlavně když ji donesu domů. A nevadí jí nepevné a velké břicho, naopak. Na pekáči buchet by se jí tak krásně neusínalo, a také by se na něm blbě skákalo jako na koníčkovi. Skoro si říkám, že příroda prostě ví, jak to zařídit, aby do sebe vše správně zapadlo.

Ale stejně, ještě jedna poslední sezóna...